Vletech po pádu železné opony mě politika vzrušovala. Zapřádal jsem o ní s nejrůznějšími zahraničními známými a kamarády rozhovory a dost často přišel na to, že nemají potuchy, kdo je v jejich zemi ministrem životního prostředí nebo školství. V duchu jsem jim většinou vynadal do ignorantů či je považoval za degeneráty konzumní společnosti.
Dnes jsem se dostal do stejného stavu blažené nevědomosti. Netuším, kdo je u nás ministrem školství ani životního prostředí. Z dnešní vládní sestavy bych dal kromě premiéra po paměti dohromady ministra zahraničí, ministra vnitra a ministra Kocába. Vím, že ministerstvo spravedlnosti řídí nějaká blondýna, která má rada sex po jídle i jídlo po sexu, ale její jméno mi vypadlo. Jedno z ministerstev ještě řídí nějaký Slovák, ale opravdu netuším které.
Otázka, kdo je u nás dnes ministrem životního prostředí, by mohla v nějakém televizním kvizu být zhruba na stejné úrovni jako otázka, jak se jmenovala za svobodna babička třetí ženy Jindřicha VIII. Přesto současné úřednické vládě důvěřuje podle Centra pro výzkum veřejného mínění padesát pět procent občanů. Topolánkovu kabinetu v dubnu důvěřovalo jen dvacet procent lidí. Tato čísla by neměla rozhodně zapadnout.
Před šesti lety vzbudila ve světě velkou pozornost kniha amerického politického komentátora Fareeda Zakarii Budoucnost svobody (česky vyšla v roce 2004). Autor zjistil, že největší důvěře veřejnosti se v Americe těší nejméně demokratické instituce jako Federální banka, Nejvyšší soud nebo armáda. Zakaria z toho vyvozuje, že soudobá krize demokracie by se měla vyřešit delegováním dalších pravomocí z volených na nevolené instituce, které budou řízeny odborníky. Fischerovu vládu můžeme považovat za pilotní projekt této vize v českých podmínkách. Zdá se, že funguje.
Jestliže se Fischerova vláda sestavená z lidí, které málokdo zná, těší většinové podpoře společnosti, měli bychom se zamyslet nad tím, jak zařídit, aby nám vládli odborníci už navždy. Pro inspiraci si můžeme zajít do nepříliš vzdálené české historie. Podle prosincové ústavy z roku 1867 byla rakouská vláda závislá nikoli na parlamentu, ale na panovníkovi. Bohužel monarchii jsme zrušili, takže je třeba najít nějaký jiný způsob, jak ministry vybírat. Možná že by bylo nejlepší losovat je každý rok ze starších a zkušených úředníků ministerstev. Moc parlamentu v exekutivě by se omezila na schvalování rozpočtu.
Asi by měla být také přehodnocena otázka všeobecného hlasovacího práva. Zakaria píše v souvislosti s referendy, která jsou stále častěji vypisována v různých amerických státech: „Nedokážeme sami vyplnit daňové přiznání, napsat platnou závěť nebo si nakonfigurovat počítač, zákony však schvalovat můžeme.“ Návrat k volebnímu právu podle majetkového přiznání, jak to fungovalo v Rakousku do roku 1907, už asi není možný. Stálo by ovšem za úvahu, zda zisk volebního práva, aktivního i pasivního, má být vázán jen na dosažení určité věkové hranice. Politika by asi vypadala podstatně jinak než dnes, kdyby ti, kteří chtějí volit, i ti, kteří usilují o zvolení, museli nejprve prokázat nějaké občanské ctnosti a osvědčit nějaké znalosti. Co takhle zavést nějaké „zkoušky občana“?
***
Z dnešní vládní sestavy bych dal po paměti dohromady ministra zahraničí, ministra vnitra a ministra Kocába
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
