Neliboval si v diskusích, veškerou energii soustřeďoval do díla a nerozlišoval při tom hierarchii důležitosti. Do pražské redakce Výtvarného umění chodil Zdeněk Sklenář často a pravidelně. Jeho typografická úprava - tehdy se neříkalo layout - dávala časopisu tvar a tvář. Ve století bez komputerů a bez skenování bylo třeba připravit dvanáct stostránkových čísel ročně do výroby. Byl to nezapomenutelný rituál. Zdeněk dýmal a s neomylností usazoval správnou reprodukci na správné místo. Pouhým mrknutím oka dával generalissimus estetických strategií pokyny neškoleným pomocnicím. Hana a Ludmila stříhaly a lepily řádky do předtištěného zrcadla sazby. Bylo nám, spiklencům, krásně. Používali jsme žargonu tiskařů: „Lámali jsme číslo“, „rozpalovali odstavce“ a „zatahovali psy“. Výrazy jako Garamond nebo Prostrkat osm cicer sedmi body znějí dodnes jako zaklínadla. Poznala jsem tenkrát, že má záhadný pan Sklenář rád nejen obrazy, sochy a poezii, ale taky celou abecedu, všechna písmena, tečky, uvozovky a čárky. Jeho svět byl mnohovrstevnatý: Grafickými úpravami si Zdeněk Sklenář vydělával na živobytí. Málokdo tušil, že je vynikající kreslíř a jedinečný malíř.
V roce 1955 ho potkalo štěstí. Jako hlavní grafik Výstavy československé kultury byl vyslán do Číny a strávil tři měsíce v Pekingu, Šanghaji, Nankingu a Kantonu. Domů si přivezl barevné tibetské bubínky, několik tušových svitků Mistra Qi Baishi, malby Li Kerana a skálopevné přesvědčení, že tradice a experiment se vzájemně podmiňují a že základ veškerého umění na zeměkouli je týž. Neholedbal se cestovními zážitky, ukládal je do obrazů. Naučil mě kreslit archaický znak pro „život“ a „štěstí“. Dodnes nevím, kde a jak objevil Šest zákonů malíře a teoretika Xie He z 6. století, které přijal za své a rád parafrázoval: „1. Obraz se má inspirovat a napájet životem. 2. Osnovu obrazu nutno vybudovat kaigraficky. 3. Při vytyčování tvaru se má malíř řídit podstatnými rysy věci. 4. Barva má vyplývat z povahy námětu. 5. Při komponování je důležité zachovat úzký a náležitý vztah věcí. 6. Kompozice se má řídit příkladem starých mistrů.“
Vizuální a citová lekce říše středu proměnila prostorovost Sklenářovy malby. Jemným, téměř mikroskopickým vrstvením vznikala podkladová tkáň, jejíž barevná skvělost se někdy blížila svítivosti smaltu. Obraz se stal deskou, na níž se rozvíjí rytmická arabeska. „Barevná i liniová kompozice obrazu musí vyjít jako matematická rovnice.“ hlásal romantický racionalista Sklenář. Nikdy neprozradil, kolik je v takové rovnici neznámých a jakého úsilí nebo daru je zapotřebí, aby hotové dílo zazářilo jako barevné souhvězdí, utkané z nesčíslného počtu linií a bodů.
Tehdy už Zdeněk nechodil po redakcích kvůli grafické úpravě. Stal se slavným. Zdálo se nám, že se v jeho díle spojila západovýchodní moudrost. V posledních letech, kdy panu profesorovi Sklenářovi přibývalo vrásek a ubývalo pozemského času, opakoval při všech příležitostech verše francouzského surrealisty Paula Eluarda s tak neúprosnou, ale zároveň osvícenou naléhavostí, jako by šlo o svrchovaný teorém taoismu: „V lásce právě tak jako v umění jsou zapomenuta vřetena zpřetrhaných souvislostí, které musíme dále rozvíjeti...“
březen 2007
