Charakterizovat mezinárodní filmový festival Ostrava Kamera Oko, jehož druhý ročník skončil v neděli, je nad očekávání obtížné. Možná je to tím, že akce stojí stále na začátku. Zároveň se ocitla na rozcestí. Vznikla v rámci kandidatury na Evropské hlavní město kultury 2015. Titul ale nakonec získala Plzeň. Z toho pro festival vyplývá jistý rozpor - je zároveň rozmáchlý i komorní.
V té velkorysosti je možné vidět kontury toho, čím se festival mohl stát, kdyby ostravská kandidatura vyšla. A ve své komornosti se zase obrací k tomu, co si pro sebe od začátku vytkl - zvýraznit podíl práce kameramanů na filmovém díle.
Během jedenácti dnů proběhly dvě soutěže soutěže kameramanů -mezinárodní soutěž a česká studentská. Za zmínku stojí pocty kameramanům Williamu Lubtchanskému a Juraji Šajmovičovi, především ale proto, že ty dvě osobnosti byly vůbec připomenuty. K tomu, aby byl podán ucelený pohled na jejich práci, by však musely být zevrubnější. Čas na to byl, skromný rozpočet však zřetelně stanovoval omezení. A obdobně by bylo možné pohlížet i na mezinárodní soutěž. Za výběrem celovečerních snímků byla znát snaha vyždímat z minima maximum (nepočítaje v to předpremiérovaný snímek Jana Švankmajera Přežít svůj život, který zaslouží samostatnou recenzi). To podstatnější se odehrávalo v přehledu tvarů krátkometrážních.
Při závěrečném udílení cen se nejednomu divákovi na nejednom festivalu může stát, že v duchu zděšeně zvolá: To snad ne! V případě oceněného studentského snímku 100 dnů (kamera Vojtěch Vančura) by ale takové zvolání rozhodně nebylo namístě. Není běžné vidět v dokumentárním filmu záběry, které pečlivě a citlivě dbají na kompozici i světelnost, a přitom nespadají do extrému marnivého estetismu, ale jdou vstříc tématu, jímž je v tomto případě hořce komický život maďarského vědce v důchodu.
Příklady mimořádného souznění kameramana s tématem nabízela i přehledová sekce Encore. V ní vynikl belgicko-finský snímek Nádech výdech. Samozřejmost, s jakou se v něm v jakoby akvarelových nástinech zachycuje provoz nemocnice s lékaři i „otřesenými“ pacienty, stejně jako neokázalost, s níž je divákovi otevřen vhled do mikrosvěta nemocniční budovy od zrození dítěte po tichou smrt starce, bez nadsázky berou dech.
Studentská národní soutěž vybízí k otázce: Nepřekrývá se trochu s Famufestem (všechny soutěžní filmy byly z FAMU), na němž se zpravidla také udílí cena za kameru? Na základě letošního ročníku se zdá, že by rozšíření studentské soutěže i soutěže krátkých tvarů na mezinárodní úroveň přehlídce prospělo a dopomohlo jí nejen k osobitosti, ale upozornilo i na to, že se v těchto nenápadných tvarech často děje ledacos z kameramanského hlediska význačného.
A špatným směrem by nevedlo ani prohloubení sekce, v níž jsou představovány rozpracované filmy. Poprvé tu byl prezentován třeba snímek Osmdesát dopisů od Václava Kadrnky a Jiřího Soukupa, na kterém jako kameraman spolupracoval Braňo Pažitka. Ze dvou ukázek lze soudit, že se tu k dokončení blíží zajímavé dílko, které se neopírá o velké produkční zázemí, ale ten handicap přebíjí tvrdošíjným soustředěním se na sdělení velmi osobního a potřebného příběhu.
Připomíná totiž bez figurkaření, laciné zábavnosti či křečovité snahy o kontroverzní interpretaci minulosti (které tak dobře najdeme v naší popřevratové filmové produkci) dobu konce osmdesátých let, kdy si matka se synem pokoušejí vyvzdorovat na režimu vystěhování za manželem, jenž emigroval do Anglie. Budoucnost i podoba festivalu jsou tedy otevřené. Přehlídka musí bojovat s pragocentrismem, těžko odhadnout, zda přitáhne diváky zpoza hranic, nebo se ještě více zaměří na ostravské publikum. V této souvislosti stojí za zmínku, že zdaleka největší zájem diváků táhnou projekce na charakteristických místech Ostravy, třeba ve Vítkovických železárnách. Na druhou stranu filmový festival není komerční televize, aby musel úzkostlivě počítat každého diváka. Jeho smyslem je ukázat specifický pohled na film a umožnit tvůrcům kontakt s diváky i mezi sebou. Nehledě k tomu, že festival zaměřený nikoli žánrově či přehledově, nýbrž profesně, také pozdvihuje význam kameramanského řemesla.
A to je v čase, kdy si skoro každý může koupit kameru a začít to „kropit“, nedocenitelná služba. Důležité je, že se Kamera Oko v současné době nachází na rozcestí, nikoli bezcestí. Pokud bude mít potřebnou podporu, lze si představit i to, že se do tváře Ostravy vepíše stejně výrazně jako festival Colours nebo ulice Stodolní.
O autorovi| ADAM GEBERT, Autor je dokumentarista a filmový publicista
