Své cti dbalý kritik do divadelních klubů neleze: tak tohle pravidlo, které razili příslušníci starší generace, už dávno neplatí. Dnes tam samozřejmě leze kdekdo a s herci a dalšími umělci se amizíruje podle libosti. Je tu sice riziko, že by po případě mohlo dojít na kritikovu inzultaci, neboť umělec je duše křehká a po výkonu je zpravidla rozvibrovaná. I může se stát, že se neovládne. Takové případy známe a je lépe přikrýt je pláštíkem mlčení.
Jedno je jisté: je těžké za léta psaní neposbírat spřízněné nebo sympatizující duše, prchat z premiéry po vzoru Popelky, která se nesmí podívat ani nalevo ani napravo, nebo jen s kamennou tváří, na které nikdo nic nepozná, téměř nikdo nepraktikuje. Ovšem nic se nemá přehánět. Jako onehdá v rozhlase po premiéře současného autora v jednom z našich regionálních divadel. Moderátor snaživě doloval dojmy z mladého herce. Nepokrytě inscenaci fandil - i to by se dalo akceptovat - a pak zmínil, že kritik N. dílo také pěkně pochválil. Načež zpovídané střevo radostně vyhrklo - tak on už to Pepíček napsal? Inu, dnes je vše tak bezprostřední a ničím nesešněrované, ale ať dělám co dělám, neumím si představit třeba Radovana Lukavského, jak by si v rádiu liboval, že už to ten Milánek, Jaroušek či jiný kámoš napsal.
Když člověk začne uklízet s úmyslem vyhodit aspoň polovinu toho, co nashromáždil, trvá to většinou mnohem déle, než plánoval. Do všech článků a dokumentů se začte a nemůže se odtrhnout. Takhle na mě z knihovny, kterou jsem se pokoušela zredukovat, vypadl balík s kauzou Divadla Labyrint, které magistrát zavřel před jedenácti lety. Emoce, o kterých jsem si myslela, že definitivně vyvanuly, byly zpátky. Speciálně pak díky článku, který napsala redakční kolegyně Marta Švagrová s Marií Reslovou v Týdnu. Jako jediné se pokusily investigativně popsat, co se děje, nehledě na to, že zpovídaní aktéři se odhalili sami. Kdepak asi dnes je magistrátní „zachránce“ divadla Richard Kraus? Kde je ten velkohubý megaloman, kterého radnice instalovala svévolně bez výběrového řízení do funkce ředitele. Jako absolventa průmyslovky, bez zkušenosti s provozem divadla, ale s jasným cílem: na konci jeho první sezony mělo být divadlo prázdné. Kam zmizely jeho vágní a nabubřelé plány „divadla třetího tisíciletí“? Vzpomněla jsem si asi na tisíc věcí včetně Krausem záměrně zničené propagace: programy a materiály Labyrintu i předtím Realistického divadla v 80. letech výborně vytvářela grafička Simona Bočková a dodnes je tato grafická práce jednotného stylu nedoceněná. Kraus do všeho vtrhl jak slon do porcelánu a dal vyrobit slabomyslná leporela plná chyb. Vzpomněla jsem si i na tiskovku, na níž Kraus nebyl s to vysvětlit, proč dal program divadla vyškrtnout z přehledů. Znovu vidím, jak se po jeho blekotání ve sklepním Studiu vztyčil Jan Kačer. Svým znělým hlasem Krausovi oznámil: A co vy jste vlastně zač? Kačerův proslov byl skvělý a přesný, Kraus se smrskával před očima. Byl usvědčen, což vyřešil spěšným odchodem. Už jsme ho nikdy neviděli, neboť dalšího tři čtvrtě roku byl (až do zavření divadla) nemocen, výpovědi za něj rozdávala jeho pohůnčice. To, že je dnes na Smíchově divadlo, je malý zázrak: poté co se tu pět let proháněl vítr, podařilo se zvrátit nesmyslně předražený projekt díky diskusi divadelníků a publicistů na Pražském quadriennale. Už dávno nejsou na magistrátu ti, kteří Krause instalovali a dali mu pravomoce ke zničení divadla, jsou tam jiní, ale to je asi tak všechno. Metody zůstaly a dnešní sestava soudí, stejně jako ty minulé, že veřejné finance, které má spravovat, jsou její vlastní.
