Románské podzemí Staroměstské radnice stojí za návštěvu, i když jsou tam stěny holé. Je-li na nich cosi pověšeno, tím lépe.
Do konce dubna tam lze sestoupit na výstavu fotografií Miloně Novotného (1930–1992), „klasika české humanisticky orientované fotografie“, jak se píše v přehledech a encyklopediích.
Obsah toho snad podezřelého slova si uvědomíme tváří v tvář oněm snímkům: lidé na fotografiích vzbuzují myšlenky na to, jak se asi jejich osudy a životy odvíjely dál, co se s nimi stalo, jak a zda žijí. To není běžné u fotografií bez onoho humanistického zřetele: ostatně o patro výš je umístěna přehlídka vítězů Czech Press Photo a ty záběry jsou dráždivé a přitažlivé, a zároveň lhostejné.
To Novotného fotografie jsou jiné. Třeba ten asi osmiletý kluk, co zvedá při pohřbu Jana Palacha (25. ledna 1969) tři prsty ke skautské přísaze, má opuchlé oči, vypadá to, že pod jedním monokl, neb je to jistě sígr, ale tady a teď, v tu tragickou chvíli, z něj vyzařuje něco až vznešeného. A vedle něj stojí ještě mladší chlapec, který zvedá hlavu v pokusu postavit se co nejvíc do pozoru. Co asi s těmi kluky bylo pak? Jak žijí? Může jim být tak k padesáti. Ví o tom, že jsou na té fotografii?
Nebo ta dívka, která kráčí 21. srpna 1968 v čele průvodu po Staroměstské radnici, na sobě minišaty, v ruce drží portrét Ludvíka Svobody (toho problematického symbolu) a ve tváři výraz Gorgony Medusy. Zůstal jí? Nebo ta žena s hadem kolem těla na snímku z pražské matějské pouti... Je evidentně zima, vypadá to na únor a ta žena s naondulovanými vlasy se tím hadem jakoby zimomřivě přikrývá, jako by se jím chtěla zahřát. Co se s ní asi stalo? Jaké je stáří žen, které vystupovaly s hady? Jaký asi mají důchod? Na co vzpomínají? Vypráví o tom svým vnoučatům? Je asi málo tak intenzivních výjevů z těch smutných sedmdesátých let. A ti lidé, kteří si vyšli k řece na český piknik, rozložili se na ušlapaném trávníku, vytáhli na deky přinesené svačiny a jejich mokré plavky se jim zařezaly do jejich hýždí... Byli šťastní? Stačily jim takové životy?
A kde jsou všichni ti hippies, tuláci či šamani, které fotil v Nepálu, v Indii, nebo ti strážníci na Piccadilly? A co ta tlustá paní, která se na verandě, z níž má výhled na newyorský Centrální park, sluní tak, že si opaluje tvář staniolovou destičkou? Za těmito lidmi jezdil Novotný jako soukromník a na vlastní náklady, maje za vzor fotografy z agentury Magnum, kde by určitě nezapadnul. Ostatně jeho série z Palachova pohřbu jsou elegickým pandánem k slavné sérii Josefa Koudelky ze srpnové invaze.
Miloň Novotný se narodil 11. dubna roku 1930 ve Štětovicích na Hané. Studium gymnázia v Prostějově nemohl dokončit, neboť vážně onemocněl plicní chorobou a musel se rok léčit ve Vysokých Tatrách. Zde si náhodou půjčil fotoaparát, aby zahnal nudu, což se mu stalo osudem.
Později se seznámil s Josefem Sudkem a Jiřím Jeníčkem, kteří ho povzbudili k uspořádání výstavy v Olomouci v roce 1956 a zasílání fotografií do týdeníku Kultura. Přestěhoval se do Prahy a poté více než dvacet let fotografoval pro noviny, časopisy a divadla. Zařadil se do silné sestavy fotografů, jako byli Hochová, Sitenský, Hucek nebo Koudelka a Luskačová. V šedesátých letech v magazínech a časopisech publikoval zhruba pět set fotografií ročně. Portrétoval významné osobnosti, je autorem asi nejznámějšího portrétu Vladimíra Holana, na němž sedí básník ve své „jeskyni slov“, zahalen v kouř amlčení, ostrý profil starého muže. Vynikající je též portrét Josefa Sudka, jenž však skoro není vidět, neb ho celý zahaluje nesmírný nepořádek, který ve své bytě-brlohu na Újezdě měl. A výstižný je i záběr na tvář Antonína Novotného krátce po jeho pádu v lednu 1968.
Miloň Novotný systematicky ničil všechny negativy, které pokládal za nezajímavé. Fotografoval výhradně černobíle, v jeho pozůstalosti se nezachoval jediný barevný snímek. Prý říkal, že po fotografovi by měl zůstat jen jeden podstatný snímek. Pořadatelka výstavy Dana Kyndrová, která Novotného osobně znala, vybrala pro sklep Staroměstské radnice to podstatné z toho, co za podstatného považoval už on. Miloň Novotný zemřel předčasně 9. srpna 1992.
