Zlatý slavík dospěl do podoby, kterou před třiceti lety posměšně kdosi předpověděl – kralují mu sedmdesátiletí veteráni naší pop-music. Točí se to nahoru a dolů jako lochneska, jednou je tam Karlík, podruhé Helenka a nikdy to neskončí, zřejmě ani až je pohltí černá zem. Je úplně jedno, jestli ho moderuje Leoš Mareš nebo Ondřej Brzobohatý: oba jsou „nezajímaví, provinční a páchnou jim nohy“, jak říkával malíř Ota Slavík, když chtěl vyjádřit, že je někdo k ničemu. Každý ale má takovou zábavu, jakou chce, a baví-li ho ankety, proč ne. Je sto tisíc hlasujících málo, nebo hodně? Soudím, že zatraceně málo na to, aby se dělaly závěry.
I tak se tu jakási zpráva nabízí: česká pop-music je betonový bunkr. Je imunní vůči všemu, vývoj neexistuje. Co vyjadřuje vítězství Karla Gotta? Že je klasikem žánru? To víme i bez slavíka. Jediný, kdo se mezi veterány profiltruje, je jakékoliv jelítko, které se půl roku zjevovalo v muzikálu nebo v soutěži „hledáme nové talenty, co za měsíc vyšumí“. Pak tu je ještě jedna kategorie, ale moc nefunguje. To se vyhrabe někdo, na koho za dvacet let ještě nedošlo. A máme „comeback“. Materiálu je ale málo, tak by se mohl objevit i Pavel Liška s Bobinou. Co s tím? Nic. A propos, kam zmizeli Eva a Vašek?
O autorovi| Jana Machalická redaktorka LN
