Stáhnu si přikrývku až k bradě a stočím se do klubíčka, před očima se mi zjevují barevné nesmysly – usínám. Pád do hebké snové říše přeruší pronikavý zvuk esemesky. „Ahoj, jak je? Kdy se uvidíme?“ mžourám do mobilu. Petr. Nechce se mi odpovídat ani na jednu otázku, znovu padnu do postele. Přítel vedle mě nerušeně oddychuje. V mé hlavě se už ale rozjely mašiny. Přerušený spánek jako by se urazil a nehodlá se jen tak nabízet podruhé. Vzpomínám na to, kdy jsme já a Petr jeden bez druhého nedali ani ránu a večer si poslali třeba 40 esemesek o totálních blbostech. V práci jsme viseli na icq, a když padla, skoro obden jsme vyrazili do kavárny – s podepřenou bradou jsme semleli páté přes deváté. Dřepěli jsme v kině. Jeli na výlet. Vysedávali v bufetu a pozorovali lidi. Občas jsme se pochopitelně picli a smáli se jako šílenci. Někdy jsem brečela, jindy nadávala, ale nikdy jsem se nemusela přetvařovat. Cítila jsem se v bezpečí. Petr všechno unesl, byl tady pro mě. Jestli jsme spolu chodili? Nikdy jsme na sebe ani nesáhli. Petr je šťastně ženatý, jeho ženě naše přátelství nevadilo (nebo tak to alespoň říkal on) a já se na něj taky nikdy nedívala jako na „chlapa“. Dívala jsem se na něj jako na spřízněnou duši, která mi umí zvednout náladu v záplavě šedých pražských dní.
Okolí to bylo ale jasné: spíte spolu, že jo? Ne, ani se k tomu nechystáme. Poznali jsme se, když mi bylo dvaadvacet, Petr je o deset let starší. Ani už nevím, jak se ze slabé nitky povrchní známosti vyklube solidní provaz přátelství, to si člověk asi nikdy nezapamatuje. Funguje to asi na stejném principu jako romantická známost. Přeskočí nějaká jiskra pochopení, okouzlení… Ostatně vždycky říkám, že láska je jen silné přátelství s bonusem sexu. Já jsem se s Petrem intenzivně kamarádila asi tři roky a vždycky na to budu vzpomínat. Zní to možná hloupě, ale v té době mi pomáhal poznávat samu sebe. A taky muže kolem sebe. Připadal mi jako někdo, kdo má domov jako z čítanky. Když mi kamarádky říkaly, že chlapi jsou všichni stejní, nesouhlasila jsem. Petr byl prostě jiný. „Má v sobě něco ženského, nějakou empatii, pochopení a jemnost,“ vyprávěla jsem holkám. Jednou jsem Petra a Jitku, svou nejlepší (ženskou) kamarádku, pozvala k nám domů na oběd. Vařil Petr, ne já, já umím možná tak vajíčko natvrdo, a to ještě popraská. Po obědě jsme se lízli levným vínem. „Stejně jste ale divný, vy dva,“ zapálila si cigaretu Jitka, „když vás tak poslouchám, Petr nikdy neříká nic ze svýho soukromí, není to takovej nepoměr?“ Petr si založil ruce a k mému překvapení souhlasil. „To je ale přeci jasný. Kdybych se Kláře dopodrobna svěřoval i já, o manželce, o dětech, tak by náš vztah musel nutně přerůst v něco víc, než je jenom dobré přátelství.“ To mě trochu zarazilo. V té době jsem taky sama sebe začala nachytávat, jak se od Petra stavím fyzicky dál, než jsem byla zvyklá. Už jsem se do něj nezavěšovala při chůzi, nerada jsem mu dávala pusu na tvář. Psal mi, že mě má rád nebo že jsem přitažlivá. Mužským, se kterými jsem chodila, se to většinou nějak nelíbilo a i já jsem začínala cítit, že jsme na tenkém ledě. Toho večera jsme opravdu vypili více, než by bylo zdrávo, a v návalu bodrosti jsem Petra vyzvala, ať u mě přespí. Nechtělo se mi samotné do prázdného bytu, když přítel odjel na víkend k rodičům. Přišli jsme domů, já se šla převléknout, ale on najednou, že musí nutně domů. Nedal se přemlouvat a vyšel z mého bytu do zimní noci. Později mi řekl, že mě nechtěně zahlédl nahou a vzrušilo ho to. Nechtěl si v takovém stavu lehat ke mně do postele. Přestože se vlastně zachoval čestně, připadalo mi to jako zrada.
Než jsem se rozmyslela, co dál, uplynulo půl roku v tichu, žádné sms, nic. Po tolika letech přátelství. „A cos čekala? Že s tebou trávil tolik času na úkor rodiny jen tak? Jasně že tě platonicky miloval,“ spráskla ruce Jitka. Po nějaké době jsme se s Petrem zase začali vídat. Ale už jen tak vlažně. Jako lidé, kteří spolu mají společné hlavně skvělé zážitky ze střední školy. Časy, které už se nevrátí.
podle vyprávění Kláry Šustrové zaznamenala Linda Kholová
