Tento muž patří k největším hvězdám elitního uměleckého týmu, který císař Rudolf II. sestavil pro svou potěchu a ke slávě Prahy, i když to první jistě převažovalo: Vlám Bartholomeus Spranger z Antverp, Švýcar Josef Heintz z Basileje, Ital Guiseppe Arcimboldo z Milána, Holanďan Adrien de Vries z Haagu a samozřejmě Němec Hans von Aachen, který se ovšem narodil v Kolíně nad Rýnem, to byla svého času, tedy na přelomu 16. a 17. století, špičková mezinárodní sestava, kterou se mohl chlubit jen málokterý evropský dvůr.
Historik Josef Janáček ve své knize Rudolf II. a jeho doba popisuje, jakým nenásilným, prozíravým a svým způsobem férovým stylem císař dával své manýristy dohromady a držel je pohromadě. Měl mezi nimi podobnou roli, jako má dnes kurátor nebo kunsthistorik. Málokdo přitom, ví že císař sám docela slušně maloval a vyznal se i ve zlatnické práci, avšak v tom samozřejmě jeho význam nespočíval. Byl spíš zadavatelem, inspirátorem a trenérem. Pochopitelně, nebyla to situace rovného s rovnými a pochopitelně se předpokládala poslušnost a podřízenost. Ale protože se císař vyznal, byla jeho autorita vnímána jako přirozená a samozřejmá. Nejpevněji proto na pražském dvoře zakotvili umělci, kteří se s císařem shodli a nepociťovali jeho autoritu nelibě, ale jako možnost pobývat v centru dění a dostat se třeba k zakázkám, o kterých by si jinde mohli nechat jen zdát.
Hans von Aachen měl přitom na císařském dvoře zvláštní postavení. V čase, kdy po něm Rudolf zatoužil, v roce 1592, byl už zralým a v Evropě docela známým umělcem. Měl za sebou léta v Itálii a velmi úspěšné působení na dvoře v Mnichově, odkud se mohl odpoutat a odejít do Prahy až po dvou letech. Císař s tím souhlasil, a jako projev přízně ho dokonce povýšil do šlechtického stavu.
Když se tedy v roce 1594 do Prahy i s rodinou (jeho manželka byla dcerou v té době slavného hudebního skladatele Orlanda di Lasso) přestěhoval, bylo to, jako když fotbalový tým koupí slavného hráče, po kterém toužili v klubu celé roky.
V Praze se pak po celou dobu svého působení stal jedním z Rudolfových důvěrníků a někteří historici tvrdí, že je poutalo i přátelství, pokud tedy podivínský císař něčeho takového byl schopen. Habsburk cášskému Janovi důvěřoval, vysílal ho na cesty jako svého vyslance, přičemž jeho posláním nebyly jen nákupy uměleckých děl a vyhledávání vhodných umělců, ale i různá diplomatická jednání. Tradičně mu bývá připisována koupě Dürerovy Růžencové slavnosti, ale historici v tom nejsou zajedno. Mimo jiné měl snad prý portrétovat uchazečky o císařovu ruku, což byla asi spíš hra, protože Rudolf se vážně nikdy oženit nejspíše nechtěl, milenky mu bohatě stačily.
Hans von Aachen byl dle všeho spolehlivý, neúplatný, oddaný umění a sám velký umělec. Tak ho ostatně přijímali i jeho kolegové. Mezi rudolfínskými umělci byl velmi oblíbený a přátelský, dokonce prý neváhal poskytnout začínajícím kolegům přístřeší ve svém domě, uváděl je na dvůr k císaři a doporučoval do jeho služeb.
Hans von Aachen zemřel v Praze v březnu 1615, pohřben je ve svatovítské katedrále. Výstava na Hradě skončí na podzim.
