Jedním z plodů dlouhotrvající večerníčkovské recese je neustálé opakování zaprášených pohádek, kvůli němuž další a další generace dětí vyrůstají s dojmem, že televizní pohádka na dobrou noc musí být starší než maminka s tatínkem, musí jí vypadávat stereo a mít co nejhnusnější barvy. A tak dvanáct let starou Bělu a malého čaroděje vystřídaly čtyřiatřicetileté Krkonošské pohádky režisérky Věry Jordánové, vítěz diváckého hlasování České televize o nejlepší Večerníček, v mé generaci jeden ze suverénně nejoblíbenějších, skvěle obsazený a natočený, s fantastickým set-designem, jsme rádi, že je dávají. Tedy dokud se na něj nezačneme dívat s malými dětmi a vysvětlovat, oč v nich jde. Pak z nich jde mráz po zádech.
Rozvržení postav je sice klasicky pohádkové – sympatická chudina, zlá vrchnost a pohádková mocnost, která se staví na stranu utlačovaných, ale jací jsou ti „kladní“ hrdinové – Anče, Kuba, Hajnej? Lokajská partička, která Trautenberka tupě poslechne na slovo a hájí se tím, že jen „plnili příkazy“. Milostpán je vysílá krást dřevo, střílet zvířata v cizím revíru, na jeho příkaz málem podříznou Krakonošovu Sojku, kterou tvůrci modelují jako postavu (takže v kontextu pohádky by to byla vražda), a oni jen sklopí hlavu, nadávají a jdou jako ovce. V druhé polovině seriálu, kdy si Kuba s Ančetem založí vlastní domácnost, se jejich rezistence vůči Trautenberkovi zvyšuje, jenže i Anče se málokdy dostane za výstražné „Ale jemnostpane...“ a morálně nepřijatelná poslušnost zůstává. Jsou to ideální obyvatelé totalitního státu, který Nebojsy zavíral do vězení, ale Kubovi a Ančeti nabízel novomanželské půjčky (zajímavé je, že autorka scénářů, spisovatelka Božena Šimková, byla sama v sedmdesátých letech perzekvována).
Ještě děsivější je však postava Krakonoše, jehož panství se rozpíná vedle Trautenberkova jako Rusko vedle Ukrajiny a který se skutečně chová jako supervelmoc. Je natolik mocný, že mu Trautenberk nemůže fakticky přivodit žádnou škodu, přesto vždy odpovídá hrubou silou, malé šťouchnutí oplácí nesmlouvavým úderem pěsti. To by se dalo z hlediska základní morálky akceptovat, ačkoliv by asi nebylo špatné dětem naznačit, že když jim kamarád šlohne angličáka, existují i jiná řešení, než mu rozmlátit hlavu anebo za trest sebrat všechny. Zásadní je však pátý díl seriálu, v němž se Krakonoš nudí, a proto se rozhodne „něco vyvést Trautenberkovi“. Zjeví se u něj doma v přestrojení za mocného štěpanického barona a předstírá, že hodlá vytáhnout s regimentem vojáků proti Krakonošovi. Trautenberk se zprvu brání, ale Krakonoš ho rafinovaně vmanipuluje ke slibu souhlasu s přechodem vojáků přes jeho pozemek. Sotva to Trautenberk odkýve, Krakonoš odhodí převlek, zařve absurdní větu: „Tak ty budeš, Trautenberku, strojit proti mně pikle?!“ a potrestá ho za to, co se nestalo a co sám vyprovokoval. Nevím, čím se tato metoda liší od provokací StB anebo nacistů, kteří v převleku za Poláky zaútočili na Glivice a pak za to Polsku vyhlásili válku. Amorálnost tohoto postoje prohlédl i můj ani ne čtyřletý syn, který ráno u snídaně poznamenal, že doufá, že „až bude Krakonoš mrtvej, bude moct bejt Trautenberk zase hodnej“.
Pokud si pořád nejste jistí, zda celou dobu nežertuji, tak nežertuji. Pohádky beru vážně. Dokud nebude Krakonoš mrtvej a my budeme našim dětem říkat, ať poslechnou jakýkoli příkaz, protože mravní odpovědnost leží na tom, kdo ho vydal; dokud pro ně bude strážcem hodnot agent provokatér, stín totality z nich nezmizí, nebudou z nich Nebojsové, Jiříkové ani Hloupí Honzové.
Budou Hajní.
