Jsou slova, která už nevezmete zpět. To jsem neměl dělat, došlo mi v ten samý okamžik, kdy jsem na otázku, zda jsem už někdy řídil loď, odpověděl: „Ano.“ Paní za pultíkem se vesele usmála a začala přede mě sázet hromádku věcí. „Tady jsou klíče, tady mapa, tady máte rozpis cesty, tady je telefon, kdyby se něco dělo nebo kdybyste měli poruchu, a na tuhle a na tuhle stránku se mi podepište. Technik se pro vás zastaví do deseti minut,“ vysypala ze sebe rychlostí kulometu. A dodala: „Další.“
Musel jsem vypadat strašně. Zbytek budoucí posádky, dvanáctiletý syn s maminkou, rozvláčně vybalující věci z auta a normálně nejevící o mé duševní stavy zájem, vyhrkl takřka současně: „Stalo se něco?!“ – „Řekl jsem jim, že jsem už řídil loď, a tak mi dali tohle a vůbec se se mnou nebavili. A za deset minut pro nás přijde technik a půjdeme si ji převzít,“ řekl jsem tónem plným tragiky okamžiku. „Ale vždyť jsi i mně říkal, že už jsi tu loď řídil!“ přidala si své matka mého syna oním neopakovatelným způsobem, kterým dokáží některé ženy v depresích se nacházejícího muže uvrhnout do ještě větších depresí. A doplnit to dlouhou, vyčítavou hádkou. „Řídil, na jaře, skoro tři hodiny, na rovné řece a kolem mě stálo pět lidí, co to na rozdíl ode mě skutečně uměli...“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky. „To chceš říct, že...“ Naštěstí právě přišel technik. Těžký pohodář, takový stárnoucí hipík, co po třech sekundách pochopil, která bije. Záchranářským chvatem prohlásil, že s ním mám jít na loď a že zbytek posádky má za pět minut přijít za námi. Drahocenné chvíle, kdy jsme ještě byli sami, jsem využil k vysvětlení své prekérní situace, že jsem sice kormidlo v ruce držel, něco málo si pamatuji, ale jinak, než vyplujeme, mě musí všechno, ale opravdu všechno od začátku naučit. „V pohodě,“ usmál se chlápek a hlasitě žvýkl. Naše loď stála pěkně v řadě, deset metrů dlouhá bílá několikatunová krasavice, se dvěma koupelnami, dvěma ložnicemi, kuchyní, ledničkou a několika jízdními koly. Než syn s matkou, obtěžkáni částí zavazadel, dorazili, měli jsme za sebou první část instruktáže, kde jsou lana, kolíky na upoutání lodě, motor, jak se doplňuje voda, kde je nafta, jak se zapíná lednička, pouští sporák a tak. Po dalších patnácti minutách přišla ta chvíle. „Takže se projedeme,“ prohlásil hipík a nastartoval. Naftový motor zavrněl a chytl. Z přístaviště vyjel technik sám a pak mi to předal.
Vzal jsem do ruky kormidlo. A stal se kapitánem. Projeli jsme pod obloukem starobylého mostu, otočili se na řece a po čtvrt hodině zakotvili na kraji mola, abych to neměl tak složité. „No vidíte, celkem vám to jde,“ procedil uznale chlápek. Možná ale jen proto, že ho čekala předávka další lodi. „Kdybyste něco potřeboval, jsem tu zítra od osmi ráno. Vyplouváte až zítra?“ ujistil se a zmizel. Vzal jsem mapy, návod a peněženku a prohlásil tónem, který nepřipouštěl odpor: „Jdeme do města na večeři.“
Večer se vydařil. Joigny je jedno z těch desítek malých francouzských měst, která na mapě skoro ani nenajdete, a přesto v sobě mají neuvěřitelnou krásu. A taky neskutečný klid. Středověké město, sto padesát kilometrů na jihovýchod od Paříže, na návrší nad řekou Yonne, s pískovcovými domy, malým zámkem a vinicemi kolem by bylo zřejmě jen jedním ze zapomenutých míst. Kdyby nebylo lodí, jako byla ta naše.
Od středověku až po polovinu devatenáctého století byly řeky a kanály pro západní Evropu tím, čím se potom stala železnice a dnes jsou dálnice. Podobně jako je tomu u dálnic, kde se jejich hustá, mnohdy až nepřehledná síť směrem na východ Evropy rozvolňuje, aby na hranicích Polska a Ukrajiny téměř zmizela, je tomu i s řekami, kanály, prostě lodními cestami. Západní Evropa je jimi hustě protkána od Hamburku až po Pyreneje, plout se dá po řekách, jejichž jména ani ty nejsvědomitější učitelky zeměpisu neučí, a do míst, kde byste to nečekali. Třebaže jsou v horách nebo stovky kilometrů od moře a velkých měst. Přestože lodní doprava v západní části Evropy funguje stále daleko více, než když byla provozována v naší části Evropy, zdaleka už to není, co bývalo.
Husté síti menších lodních kanálů a splavných řek hrozilo, že zanikne stejně jako třeba úzkokolejky. Naštěstí se objevili turisté. Nejen ti na lodích s kapitánem, posádkou a obsluhou, mnohdy připomínající velké luxusní hotely, ale právě ti na „svých“ lodích, na níž jsme pluli my, které na rozdíl od „hotelů“ jsou takové menší „rodinné domky“.
Zdymadlu se nevyhneš
A někdo moudrý přišel na to, že k řízení takové lodi se nemusejí dělat žádné složité kapitánské zkoušky. Stačí, když vše upravíte tak, aby to bylo bezpečné, lépe řečeno „blbuvzdorné“. Lodě, které plují rychlostí do deseti kilometrů za hodinu, opatřené po všech stranách nárazníky, aby nešly odřít, zdymadla s obsluhou nebo tak lehkým ovládáním, že to zvládne žák páté třídy, po stranách kanálů a řek cesty a silnice, aby mohl kdykoli přijet servisní vůz či jakákoli jiná pomoc. A samozřejmě vše řádně označeno značkami, hlídáno policií, obsluhou zdymadel nebo majiteli přístavišť a pochopitelně náležitě pojištěno. Jsou za tím léta, někde už desítky let práce, přemýšlení, investic, ale na jejich konci je téměř bezchybně fungující systém, díky němuž se můžete stát na týden, měsíc či celé prázdniny kapitánem „vlastní“ lodi. A plout si pár desítek nebo i stovky a stovky kilometrů po řekách a kanálech, kotvit ve městech, u zámků, na loukách, v lesích či na jezerech, cestovat bez ohledu na státní hranice.
Takhle téměř neomezeně plout se dá už pár stovek kilometrů od českých hranic, na jezerech, řekách a kanálech kolem Berlína, což je tak blízko, že tam můžete vyrazit na víkend. Proslavené, ale až příliš v kurzu je Holandsko, kde si musíte loď objednat už měsíce předem, pokud chcete mít jistotu, že se na vás dostane. Nejlépe tak o Vánocích a neplatí to jen o Holandsku. S lodí bez kapitánských zkoušek můžete plout trochu i po moři – v Itálii, kolem ústí Pádu a v okolí Benátské laguny. Na lodi můžete trávit dovolenou ale třeba i mezi Štrasburkem a Nancy, kde vás obrovský lodní výtah a několikakilometrový lodní tunel proplaví doslova po vršcích hor skrz pohoří Vogézy – vysoké jako Šumava. A pokud chcete zmizet daleko od lidí a civilizace, není nic lepšího než řeky a jezera na severu Irska, kde si i to zdymadlo musíte otevřít a kde jste v pusté, prázdné zelené krajině skutečně sami – s přidanou hodnotou irské whiskey, guinesse a pubů i v té nejzapadlejší vesnici.
Má to všechno ale jednu potíž. Všude se musíte trefit do zdymadla. Po každé, i té sebekrásnější noci, a neznám moc lepších, než jsou noci v lodní kajutě na řece, přijde ráno. Ráno, kdy musíte vyplout.
Z přístaviště v Joigny to šlo bez problémů, hipík mě navečer nechal zakotvit tak, že jsem nemohl lodím okolo způsobit větší škodu, mostní oblouk jsem projel bravurně, ten správný a téměř středem. Řeka byla čistá, široká a voněla a pohádkové Joigny pomalu mizelo, když tu se najednou na obzoru objevilo. Zdymadlo. Obrovité, vysoké snad pět metrů a úzké, proklatě úzké. Řídit loď je něco jako řídit kamion a ještě přitom pořád couvat, protože lodě mají kormidlo a „velitelský můstek“ většinou na zádi. A řeka se na rozdíl od silnice ještě hýbe, většinou nevyzpytatelně. Čím rychleji jedete, tím větší nebezpečí srážky a případných škod riskujete, čím jedete pomaleji, tím více si s vaší lodí dělá řeka, co chce. Což je většinou to, co vy nechcete.
Na tohle všechno přijdete velice rychle. Ale na to, co dělat, aby bylo všechno tak, jak chcete, abyste pluli rovně, přiměřenou rychlostí, navíc mírně natočeni, aby zbytek posádky mohl vyhodit lana a loď v klidu přivázat, na to přicházíte jen pomalu, postupně a potupně.
A tak zřejmě není „zelenáče“, který to na některém ze svých prvních zdymadel nevzdal, nemusel couvat nebo udělat manévr nejpotupnější, tedy opsat kruh a znovu se pokusit na zdymadlo najet. Některé posádky to berou s humorem a nasmějí se zvláště na prvních zdymadlech. U jiných se to neobejde bez hádek, nadávek a rozvodových stavů. Nakonec ale zjistíte, že vjet s tou vaší lodí se dá do každého zdymadla. I do toho, kde je před vámi stometrový plovoucí hotel a obsluha k vám nacpala ještě jednu loď, takže ji od vaší zádi dělí deset centimetrů. Poznáte, že v klidu se dá vyřešit i situace, kdy se vaše loď šikmo takříkajíc zašprajcne mezi stěny zdymadla, takže to nejde ani tam, ani zpátky, syn se vás zřekne a partnerka si domlouvá nocleh na jiné lodi. Na řadu musí přijít tyče i část posádky lodi před vámi, co vás přitáhne ke břehu.
Oběd po francouzsku
Po dvou dnech ale už nevadí, že řeka proti jejímuž proudu plujete, se stále zužuje, a tak jsou i zdymadla užší a užší. A menší. Zvlněná rovina přechází v kopce a ty pak ve skály a z vás postupně všechno spadne a je tu jen čirá řeka plná ryb, volavky, čápi, rackové, vinice na kopcích, vinařská městečka a vesnice, lidé ze břehu, co vám mávají, vonící ranní bageterie, francouzské venkovské hospůdky, v nichž není nikdy špatné jídlo ani špatné víno. Kotví se brzy, dávno před soumrakem, protože obsluha zdymadel je francouzská a pracuje po francouzsku. To znamená, že má přes poledne dvě hodiny na oběd a pracovat začíná půl hodiny po začátku pracovní doby a končí půl hodiny před jejím oficiálním koncem.
Můžete na to buď nadávat, nebo to přijmout a užívat si to. Někdy kvůli tomu, jako my před městem Auxerre, s několika gotickými katedrálami a středověkými ulicemi plnými paláců z dob, kdy bylo Burgundsko synonymem bohatství, musíte zakotvit dva kilometry před městem. Ale hučí tam jez, volavka loví přímo před vaším oknem a v noci je tu ticho, ono neskutečné říční ticho.
Až na výjimky u všech cest lodí po řece nastane okamžik, kdy se musíte vydat zpátky. Jedete po proudu, zdymadla se zvětšují a navíc do nich vplouváte „vrchem“ a klesáte dolů, což je sice méně zázračné, ale pro posádku příjemnější. S lidmi na zdymadlech se zdravíte jako se starými známými, víte už, jaké víno určitě znovu koupit a jaké už ne. Kotvíte včas na to, abyste stihli dojít do vinařských měst jako Chablis nebo Irancy. A pak přijde vaše Joigny, kde se už zase chystá báječný sobotní trh, ne úplně zdařilý manévr v přístavišti plném lodí, poslední večeře v bistru, kde podávají jedno jídlo, které ten večer vaří, a poslední tichá noc na lodi s ranním pocitem, že ten týden byl opravdu málo. A že to musíte zkusit znovu. Třeba proto, že couvat s tou desetimetrovou lodí tedy pořád ještě neumíte.
***
Užitečné informace najdete například: www.dovolenaslodi.cz www.locaboat.cz www.hausboty.cz www.hausbot-dovolena.cz
O autorovi| LUboš paLata redaktor LN lubos.palata@lidovky.cz
