Jaro se jaksi zaseklo, zato se naplno rozjela Kaplického sezona. Po filmu, o kterém jsme psali včera, vychází kniha a dnes se otevírá výstava.
Architekt má ostatně narozeniny - 16. dubna by mu bylo 73 let.
Výstava Jan Kaplický -Vlastní cestou se koná v Centru současného umění DOX v Poupětově ulici v pražských Holešovicích. Je jí věnováno přízemí, v horních patrech probíhá akce Malík urvi, další výstavou je Umění šachu, na dvoře visí Entropa Davida Černého - čili návštěva se vyplatí, byť vstupné není malé: 160 Kč.
Architektura se vystavuje obtížně, neboť dům jen tak do jiného domu nedostanete. Ukázat je možné modely, nákresy, plány, varianty. Zbytek si musí člověk představit, což neumí každý. V případě díla Jana Kaplického jde však o zvláštní případ, že i když jeho výtvory byly míněny jako domy, jsou to v prvé řadě zhmotnělé vize usazené do prostoru.
Pro výstavu byly k dispozici předměty dvojího druhu: především modely prací Kaplického a jeho studia Future Systems, které jsou ve vlastnictví Elišky Kaplické a jednou třeba budou součástí expozice Národního technického muzea. Můžeme tu vidět, jak vypadala plastiková průhledná ledvina před tím, než byla ve Walesu zapuštěna do útesu nad mořem. Jak vypadá miniatura slavné novinářské tribuny na kriketovém hřišti Lord’s Media Centre v Londýně, jejíž interiér připomíná kokpit letadla a vnějšek obří monitor. A jak se rodil plášť „nejošklivější budovy v Británii“, obchodního domu Selfridges v Birminghamu, který je krásný, jako když se nějaký orgán, třeba slezina, přivalil doprostřed města, ztuhl a zůstal tam ležet.
A pak je tu řada modelů, které zůstaly z různých důvodů jen tou vizí. Mezi nimi bude nejvíce pozornosti budit ten, který je tu zpodobněn v evolučním procesu: nejprve jako moduritová hrouda s nesmělou vlnkou na vrchu, pak jako homole, která už dostává tvar, a nakonec tu už ční ten nazelenalý, fialovými skvrnami na povrchu opatřený chobotnicovitý útvar, při jehož prvním spatření někteří vydechli úžasem, jiní se otřásli hnusem. A ti druzí nakonec zvítězili.
Rejnoci a chobotnice Architektka Eva Jiřičná, jež s Janem Kaplickým prožila kus života, prostor v DOX rozdělila vlnící se plakátovací stěnou, na niž rozvěsila cosi jako Janovu „biografii“, jeho výtvory, plány, fotografie, typické předměty, design. Za tímto paravánem se nachází prostor intimnější, spojený spíš s Kaplickým soukromníkem. Na podlaze jsou růžové koberce, kterými pokrýval i své osobní obydlí. V knize o jeho ateliéru Future Systems z roku 2002 jsou fotografie architektova londýnského bytu: stříbrná tapeta na stěně, černá guma na podlaze, obrovský pop-artový plakát s hamburgerem a kolou a nápisem „It’s the real thing. Coke“. Nejvýstřednější jsou dveře do kuchyně, které mají zvýšený práh a připomínají otvor do kosmické lodi. Obyvatel této kajuty se musel jistě mnohokrát málem přerazit, šel-li se v noci třeba napít. Ale estét ví, že pro některé věci je třeba přinášet oběti.
Na výstavě je též obrovská kruhová pohovka, která by mohla poněkud připomínat divany v muslimských zemích, kdyby nebyla tak chic a high: rozhodně se však na ní sedí v tureckém posedu. Možné je též podávat vodní dýmku.
Tady si můžeme uvědomit, proč Kaplický působil na určitou část společnosti tak přitažlivě, aniž by se tito lidé museli zajímat hlouběji o architekturu: Kaplický působil dvojím dojmem: konzervativně jako elegán staré školy dotvořený anglickým gentlemanstvím - i hypermoderně: jako stárnoucí, ale pořád „sexy“ působící rocková star, která sleduje trendy.
Na jeho příkladu si lze udělat představu o rozdílu mezi snobismem a estétstvím. První se omezuje na sebe sama, naproti tomu estét krásu vytváří už jen tím, jaké věci si vybírá a čím se obklopuje. Je to jako s talentem: estétství se nedá, na rozdíl od snobství, naučit, je to vzácná rostlina, která potřebuje vhodnou půdu. V Čechách je tradičně ohrožená.
Pravděpodobně to je hlubší důvod, proč tolik emocí kvůli jedné stavbě, o jejíž potřebě by koneckonců bylo možné pochybovat. V Kaplickém bylo něco mesianistického: byl „futuristou“, který viděl naději tohoto světa v jeho příštím zkrásnění, zjemnění, v inspiraci přírodou; jejími plodivými křivkami, jásavou barevností, hravým erotismem rostlin, plachtěním rejnoků, dýcháním chobotnic, uspořádaným chaosem buněčných struktur, tahem dlaní obvodu ženského ňadra.
Kaplický by si rozuměl s tvorem, který tu žil, když bazén Čech byl mořským dnem a nad hladinu vystupovaly jen kužele příštího Českého středohoří; už tehdy vypadaly, jako by je kdysi naskicoval Jan Kaplický.
