Do Prahy, která byla poslední zastávkou české části jeho turné, se nejen nejpopulárnější, ale i jeden z nejrespektovanějších slovenských zpěváků vrátil po bezmála čtyřech letech. Tehdy ovšem propagoval svou čerstvě vydanou desku a za zády měl světová muzikantská esa Hirama Bullocka a Omara Hakima. Tentokrát ho doprovázela skromnější sestava československá a repertoár byl striktně podřízen názvu Best Of, ale jinak zůstalo vše při starém. Podobná byla i dramaturgie, kdy vystoupení stejně jako tehdy zahajoval Radeckého pochod s ironickým textem Plesový marš z dob někdejší Müllerovy kapely Banket a jako poslední přídavek ho ukončovalo sto let staré tango Prečo sa máme rozíst s vsunutou citací z ruské Kalinky.
Úvod byl ještě trochu rozpačitý. Nebylo patrné, zda vtip úvodní skladby, kdy zpěv je postupně jakoby opilecky blábolivější, pochopili v publiku zcela všichni, a nechyběly lehce vyděšené výrazy. Richard navíc nebyl ještě v úplně ideální pěvecké kondici a jinak skvělá kapela toho nemohla moc zachránit, protože zvuk se vylepšoval jen pozvolna. To vše však trvalo naštěstí jen krátce. Repertoár se důsledně vyhýbal vyloženě neznámým položkám a zatím poslední řadová deska 44 zůstala v šuplíku.
Přesto došlo hned na několik překvapivých momentů. Asi málokdo čekal, že zařazeny budou i – byť ne neznámé – písně cizích interpretů. Bohužel jak rockově dravé Tajné milovanie skupiny IMT Smile (s Müllerovým textem), tak i se sboristkou Lucií Šoralovou odzpívaná Stín stíhá stín z alba Hany Hegerové Potměšilý host nevyzněly úplně nejlépe. Naopak se výjimečně vydařila pro koncerty netypická 24 hodin denně. Osu první půle tvořily česky zpívané skladby včetně slavné „karbanické“ Srdce jako kníže Rohan. „V dějinách československé pop-music jsem asi jediný interpret, který má hit, ve kterém tři čtvrtiny publika nerozumí třem čtvrtinám textu,“ komentoval ji interpret.
Po přestávce jako by protagonista ožil. Po úvodní Noční optice se navíc střídaly ty opravdu nejosvědčenější hity, u kterých se „chytali“ i nejpovrchnější fanoušci. Těch bylo v publiku nezanedbatelně a zpěvák i kapela je „potrápili“ několika dlouhými stopkami, a když se část neznalých roztleskala v domnění, že už je konec, skupina opět spustila. Působivě vše doplňovalo dokonalé nasvícení, v komorních momentech až barově intimní. Když pak Milovanie v daždi volně přešlo v Tlakovou níž, naprostý vrchol večera, doplnil efektní světla navíc prostorový zelený laser, osvětlují velkou část plochy haly.
Většina skladeb prošla oproti verzím známým z nahrávek výraznými proměnami aranžmá, kdy často zbyl prostor pro sóla – v druhé polovině aplaus sklízel především český saxofonista Michal Žáček, který se zde ukázal i jako schopný flétnista. Nebylo tak výjimkou, když se píseň původně postavená na klávesách tentokrát obešla zcela bez nich. Typickým příkladem byla slavná Po schodoch, stejně jako na minulém turné odehraná ve výrazně inovované, jazzem i funky ovlivněné podobě. Na závěr pochopitelně nechyběl přídavek Štěstí je krásná věc, kde Richard Müller nechal publikum samostatně odzpívat hned dva refrény jen s bicími. Skvrnou na celém večeru tak byla jen naprosto nezvládnutá práce pořadatelů a desítky minut dlouhé fronty u vstupu.
