Úterý 30. dubna 2024, svátek má Blahoslav
130 let

Lidovky.cz

Kariéra: blbá blondýna

Česko

V Americe neměla co jíst, v Česku ji proslavil jogurt. Komička s hieroglyfem na zádech Iva Pazderková je ojedinělý úkaz. Nikdy neví, co na pódiu řekne, ale ono to funguje...

Devadesát – šedesát – devadesát...“ poťukává prstíčkem s dlouhým nehtíčkem na mikrofon vytáhlá, zaručeně „nezakompletovaná“ blondýna. „Haha, dobrý, funguje to,“ pokračuje intonací odposlouchanou na party, „takže Adinu Mandlovou hraje Veronika Žilková? No nic.“ Diváci pořadu Na stojáka kabelové televize HBO (inspirovaném americkou stand-up comedy) se při vystoupeních „blbé blondýny“ už čtyři roky řežou smíchy. A když začne vykládat o chudých lidech žijících v dřevěných chatrčích v nelidských podmínkách a hladových tak, že musejí v lese sbírat houby („říká se jim chataři, chalupáři a některý hovada jim říkají zahrádkáři“), padají pod stůl už i „interektuárové“. „Normálně tam jdeš po lese a najednou, ty vole, žába! Záda plný beďarů...“ Přestaňme už lamentovat nad tím, že opravdoví komici se od dob Jiřiny Bohdalové nerodí. Nenápadně se tu totiž zrodila její následovnice jménem Iva Pazderková (28). Není pro ni problém vystřihnout v domovském Divadle Na Fidlovačce třeba Natašu ze Tří sester, ale taky se proslavila hláškou „je to ňáký rozbitý“ z reklamy na jogurt Müller či jako moderátorka nominačního večera Českého lva. Mluví spisovně, jak se na holku z Brna sluší, i když prokouřeným a slušně prochlastaným hlasem (pije slivovici, jak se na holku z Moravy sluší). Před spaním se modlí, jak jí to poradila babička. A při rozhovoru sebou v jednom kuse šije – na rozdíl od svého přítele, herce Jiřího Racka, který sedí v divadelním klubu v odlehlém koutě nad laptopem a dlouho dělá, že tam vůbec není.

* Jaký je to pocit, když řeknete něco vtipného, ale lidi se nesmějí?

To je pocit, že bych v tu chvíli chtěla žít ve Star Treku. Vysublimovat na jinou planetu a tam si na hlavu házet odpadky. Neuvěřitelné trapno.

* Taky ženské komiky spočítáte na prstech jedné ruky. Máte na to nějakou teorii, proč je jich tak málo?

Já bych řekla, že pro ženy je to daleko těžší disciplína než pro muže. Ono se nehodí, aby si žena dělala legraci sama ze sebe, byla za ošklivou nebo za traprozhovor nou. Je prostě strašně těžké uspět v tom mužském světě, který tu pořád máme, i když nevím proč. Pořád tu vládne představa, že muž to vede, že je ten, který si může dovolit. A my ženy jsme si v sobě vypěstovaly přesvědčení, že to prostě nemáme dělat. My máme být ty, na které se dá hezky dívat. Ikony, něco polobožského – a taky poslušného. Pro muže je daleko snazší unést i to, když se mu to třeba nepovede nebo když se to někomu zrovna nelíbí. Kdežto na mě se to sesype hned. A ještě ke všemu se ti kritici hned snaží dotknout mého ženství. Abych vám to vysvětlila: Když já se někomu nelíbím, jsem hned transka. Jsem trapná, na něco si hraju. Kdežto když se něco nepovede muži, řekne se jen: „Za moc to nestálo.“ Ono to s tím zdánlivě nesouvisí, ale vemte si, jaké výrazy se používají pro prostituta a jaké pro prostitutku. Já neznám žádný pejorativní výraz pro prostituta – jenom gigolo a prostitut. Co naděláme? Ale od toho jsme tu my, chytré ženy, které jsme ze sebe, bez ohledu na barvu vlasů, udělaly blbé blondýny, abychom mohly být tím krkem, co otáčí tou hlavou. Mimochodem, ty scénky z Televarieté s Bohdalovou jsem milovala už jako dítě.

* Pozorujete na sobě někdy blonďaté chování i v civilu?

Šmarjá – od narození, ne? Blondýna je přece moje pravá tvář. Každá žena na sobě pozoruje blonďaté chování. Já jsem blondýna teprve šest let, ale i předtím jsem se občas chovala blonďatě.

* Třeba na úřadě? Před muži? Nebo když vás zastavili dopraváci?

Občas jsem to použila, když jsem jezdívala do duty free shopů nakupovat alkohol a cigarety. A samozřejmě jsem toho brala víc, měla jsem to různě poschovávaný. Takže když jsem přijela na celnici, nechala jsem chcípnout auto, jakože: „Jééé, mně to chcíplo?“ (hraje) Musím říct, že to fungovalo bezvadně.

* Kdy vás blondýna poprvé napadla?

Během tří kroků, když jsem šla na druhém konkurzu HBO Na stojáka na jeviště. Ještě minutu předtím jsem nevěděla, co budu říkat. Dneska je pro mě nejdůležitější vymyslet téma. Ale co ze mě nakonec vyleze, to už je v podstatě v rukou božích.

* To nemáte ani žádnou kostru toho, co budete říkat?

Nepřipravuju si nic. Občas si usmyslím, že chci o něčem mluvit, ale nakonec k tomu před mikrofonem nedojde. Nic si nepíšu. Žádnou osnovu, jakože úvod, stať a závěr, nemám. I ta intonace přišla sama. Já su z Brna, takže mně se zřejmě daleko intenzivněji zapsala do hlavy ta typická pražština. Já jsem na jevišti v jakémsi kómatu. A v ještě větším kómatu bývám, když si to potom pustím. Dívala jsem se na sebe, když se to dostalo na internet, protože kabelovou televizi doma nemám. A ono je to taky pěkný psycho, dívat se na sebe. Občas jsem udělala: „Cože???!!!“ Já to vlastně vůbec neovlivňuju, co tam říkám.

* Všimla jsem si, že jste parodovala královnu českých večírků Agátu Hanychovou alias Plagátu Age. Chodíte se inspirovat na večírky?

Na večírky nechodím ani nečtu ty pseudonoviny, kde jsou lidi, kteří si sami stoupají před blesky fotoaparátů. Jistě by to inspirace byla. Teď mluvíme o barrandovské Koko TV. Byla to tehdy týmová práce a vlastně jsme neuvažovali přímo o Agátě, ale prostě o tomhle typu holek. A ona měla, chuděra, nejvhodnější jméno ke zprznění.

* Sbíráte vtipy o blondýnách?

Nesbírám, ale baví mě moc. Znáte třeba, jak jdou dvě blondýny do lesa pro stromeček? Hodinu chodí po lese – a nic. Dvě hodiny – nic. Po třech hodinách jedna druhé říká: „Víš co? Tak teda vezmem ňákej neozdobenej, no...“

* Pěkný. Už vám vynadala nějaká feministka?

Jedna paní napsala, že urážím ženy, ale já si to nemyslím. A teď nedávno mi došel velmi zvláštní e-mail. Ten člověk psal, že nejdřív se u mých scének smál, dokud si nepřečetl nějaký můj rozhovor. Pak mi doporučil, že bych měla být pokorná. A co má prý znamenat to moje tetování? Jestli náhodou nechci být zajímavá jako fotbalisti. Jenže moje tetování má pro mě velmi hluboký význam.

* Prosím?

Ano. Já totiž miluju starý Egypt, líbí se mi, že má tajemství. Taky mám utkvělý pocit, že jsem v minulém životě byla Egypťanka. „Udělej to prosím tě ještě zajímavější, jo?“ utrousí její přítel z druhé strany klubu. No musím k tomu tu omáčku trošku navařit, ne? Tak jednoho dne jsem se probudila... Ne, je to jednoduchý. Mám vepředu malinký anch, (ukazuje si mezi ňadra) egyptský kříž života, klíč k Nilu, symbol harmonie. A na zádech mám hieroglyf Horovy oči se symbolem krásy a dokonalosti. Ochranné znamení. Ten hieroglyf říká: „Vidím tvou krásu.“ Takže kdyby na mě někdo chtěl zezadu zaútočit, já mu vlastně řeknu: „Vidím tvou krásu. Nedělej to. Jsi dobrý člověk.“

* Akorát už při tom budete muset být nahá, aby to fungovalo...

Přítel: „A taky to funguje jen na Egypťany.“ Který uměj’ hieroglyfy! Víte co? Já jsem nikdy v Egyptě nebyla! Mně přijde blbý jet tam na týden.

* Zcestovalá jste ale dost. Když vám bylo šestnáct, na rok jste utekla do Ameriky. Rodiče se o vás nebáli?

Pozor! To byl dokonce jejich nápad, protože moje sestřenice, tatínkového bratra dcery, podobný pobyt absolvovaly a hrozně si to pochvalovaly. Jenže já měla jeden průšvih za druhým, zkrátka tvrdá škola života. Měla jsem bydlet u mladé rodiny, ale na letišti mě přivítali důchodci, kteří, jak se ukázalo, byli v Ku Klux Klanu. A když jsem se přestěhovala, zase se tam objevili takoví brutální divnopáni, přátelé těch kamarádek, u kterých jsem bydlela... Když jsem se pak přistěhovala ke svému tehdejšímu příteli, byl bez práce a vypnuli nám vodu, elektřinu i plyn. Skončili jsme u jeho maminky v karavanu. Mimochodem, taky jsem žila se šváby – mám od té doby švábové trauma. A když jsem po letech ve Washingtonu uviděla švába, tak mě málem přejelo auto, protože já mám normálně na švába nenormální reakci. Do toho jsem tam ale hrála i divadlo.

* Vy jste v šestnácti hrála v Americe divadlo? V angličtině?

Ano. Já šla na konkurz v podstatě hned, jak jsem tam přijela, anglicky jsem skoro neuměla. Přijdu tam, za klavírem korepetitor, který uměl pouze kostelní písně a koledy. Tak mu říkám: „Neumíte třeba něco od Beatles?“ – „Ne.“ Tak jsem si stoupla doprostřed jeviště a zazpívala a cappella Yellow Submarine, Žlutou ponorku. A vzali mě. Protože takovýho exota tam zřejmě ještě neměli.

* Viděla jste v Americe nějakou stand-up comedy?

Dokonce jsem si to v jednom baru sama zkusila. Kdokoli tam může v určené dny jít a zkusit si to. Mluvila jsem o tom, jak holka z Evropy přijela do Ameriky. Bylo to fakt peklo, hustý, úplně hned jsem dostala červený světýlko – a jdi pryč.

* Červený světýlko?

Oni to tam mají tak zařízené, že buď vás vyštvou sami diváci, když se jim nelíbíte, což je supr, protože máte tu zpětnou vazbu, ještě můžete zkusit zabojovat. Kdežto český publikum je hrozně slušný, to jako jenom mlčí...

* ... a v šatně o vás řeknou, že jste trapná slepice.

No. A přitom vy se tam chudák sám vydusíte. Ale v tom baru měl majitel červené světýlko přímo naproti pódiu, abyste ho dobře viděla. A když se lidi nebaví, rozsvítí se a vy musíte vypadnout. Nebude to vydělávat, když se lidi nebudou bavit.

* Za jak dlouho se vám rozsvítila červená?

Za nějaký ubohý tři minuty. Ale zase to bylo úplně skvělý u toho divadla.

* Co jste hrála?

Nejdřív ve Vánoční koledě dívku, co prodává šátky. Potom jsem dostala zlou královnu ve Sněhurce. A to byl velký úspěch, otrlé americké děti hrůzou křičely! Já se taky až v Americe poprvé setkala s divadlem plným efektů, se show. A možná proto jsem tam měla úspěch, že jsem hrála po evropsku, tak opravdově.

* Jaký byl váš nejhorší zážitek z Ameriky?

Nejhorší zkušenost zavinila moje blbost. Ve městě byla takzvaná red zone, červená zóna, kde žila většina černochů, prostě ghetto. Tam se nedoporučuje autem vjíždět, pokud to není nutno. A když už, tak jet konstantní rychlostí, nikdy nestahovat okýnka, nereagovat. No a mě nenapadlo nic lepšího než tam vjet. Připadala jsem si prostě v těch šestnácti dospělá. Bylo to hodně nebezpečné, dokonce se ozvala i střelba.

* Když si na Ameriku vzpomenete, co se vám vybaví nejdřív?

Že tam chci okamžitě znovu jet, i když je tam vlastně trochu policejní systém. Ale ono to tak musí být, protože to néni malinká Česká republička, je to strašně veliké! Tam se ročně chtějí miliony lidí přistěhovat. A je potřeba udržet pořádek, aby to vůbec fungovalo, aby každý druhý den nebyla občanská válka. Ale na druhé straně – alkohol až od jednadvaceti, přístup na diskotéku od osmnácti, taky musíte být do deseti doma, pokud vám ještě není osmnáct, jinak vás zatknou. Taky dost mladých Američanů zemře při cestě z party, které se konají, když rodiče nejsou doma. A protože na malých městech není hromadná doprava ani taxíky, jedou opilí.

* Když jsme u těch večírků, je pravda, že jsou Američani o dost prudérnější než Češi?

Ta pruderie je tam trošku póza. Protože ty děcka tam řádí šíleným způsobem. A dospělí némlich, ale nechlubí se tím. Tam je naprostá tržní, ta kapitalistická svoboda. Ale ta osobní svoboda je tam paradoxně malinko potlačovaná. Pro mě byla taky velkým překvapením americká škola. Český školství je, že do sebe musíte solit data, ty encyklopedické znalosti, které za dvě hodiny, jenom co tu zkoušku uděláte, zapomenete. A já jsem až v Americe byla poprvé vedena k tomu vybrat si na střední škole, které předměty jsou mi blíž. A když jsem nemohla být na hodině, protože jsem třeba měla zrovna představení, tak mi dali náhradní termín. V ničem mi neslevili, ale strašně mi vycházeli vstříc. A musím říct, že některé věci třeba z matematiky jsem pochopila až tam, protože mi je někdo opravdu vysvětlil. To nejdůležitější, co jsem se v Americe naučila, ale bylo, že si můžu v zásadních životních situacích důvěřovat. A že když je průšvih, musí se člověk spoléhat opravdu jen sám na sebe. Taky se mi tam trochu posunuly hodnoty. Až tam jsem třeba zažila opravdový hlad. A jsem strašně vděčná za to, že jsem tam měla samé komplikace, nic lepšího se mi nemohlo stát. Šlo vlastně jen o jednu věc: přežít.

* Liší se hodně americký a český humor?

V Česku je humor černější a osobnější. Cizí neštěstí, tomu my se umíme hezky smát. Američanům zase přijde úžasně směšné, když známé osobnosti dělají něco absurdního. Taky jsem tam viděla fantastického břichomluvce. Jak se jmenuje, Jirko, nevíš? (přítel taky neví) Na druhé straně se ale dokážou smát hodně nechutným věcem. Já se můžu pozvracet, když se v amerických komediích prdí a zvrací. Zkrátka ty hranice mají trochu jinde.

* Máte vy hranice, za které byste nešla?

Dám na svoji intuici. Poznám, kdy jsem na hraně. Neumím si příliš dělat legraci z lidského neštěstí, z nemocí. I když je fakt, že o těch homoplexuálech jsem řekla, že si za to můžou sami, že je lidi nemaj’ rádi, protože vynalezli AIDS. Taky si myslím, že kdyby rodina Kočkova byla na mém vystoupení, kde jsem říkala, že střílet kočku není fér, protože má hebký pacičky a nemůže tasit, a zazpívala jsem ještě Modlitbu pro Martu, jakože Marta Kubišová dělá pořady o opuštěných zvířatech, asi by se nezasmála.

* Je pro vás Na stojáka pořád ještě adrenalin?

To není vlastně nic jiného než adrenalin. Úplně ten největší pro mě. Mám tak děsnou trému, že zvracím. I po čtyřech letech, co to dělám, je to pořád stejné a bez alkoholu bych tam nevyšla. Já si v divadle před představením nikdy nedám, před natáčením nikdy, ale v Na stojáka, tam si pitím fakt pomáhám. I když vím, že je to velmi nebezpečné.

* Bojíte se, že střízlivá nebudete vtipná?

Já bych tam ale střízlivá vůbec nevylezla, mě by tam nedostali ani párem volů! I když mě to hrozně baví.

* Když je to vždycky improvizace, vy byste neuměla nějakou scénku zopakovat podruhé, potřetí?

To nejde, já si to ani nepamatuju. Vím podvědomě, že jsem něco řekla a lidi se smáli. Ale kvůli tomu tajemnému, co si nepamatuju, je to taky živé, opravdové.

* Vystupujete i na firemních večírcích. Je to o hodně jiné publikum než v HBO?

Samozřejmě. Na Na stojáka chodí lidi, kteří už vědí, o co jde, stejně jako sem, do Divadla Na Fidlovačce, jdou na představení, které si vybrali. Ale na večírku jsem prostě za zábavní prvek, ti lidé tam nejsou kvůli mně. Často se stane, že mě vůbec neposlouchají, a já tím pádem nemám z čeho brát, protože pro mě je při vystoupení strašně důležitá zpětná vazba, která mi ukáže tu cestičku, kudy dál. Na firemním večírku je standardní situace, že lidi jedí, povídají si a vás vlastně nevnímají. Což je hrozný pocit. Ale zase se tam ukáže, jestli se v takové situaci dokážete nevzdat. Protože herečka mívá tendenci si myslet: Jé, já jsem tak vtipná. No prdlajs vtipná!

* Nemáte chvíle, kdy byste tu blondýnu nejraději zabila?

Ano. Ano. Ano. I když já blondýně vděčím za všechno.

* A nebojíte se, že vám ta maska přiroste, jako se to stalo třeba Luďku Sobotovi?

Ne. Já jsem herečka a blondýna je prostě jen jedna z mých rolí.

* Ještě na jedno bych se vás chtěla zeptat: Je opravdu tak velký rozdíl mezi životem v Brně a v Praze?

Opravdu je. Protože Brno je na Moravě a Praha v Čechách. V Čechách jsou lidi distingovanější, taky agresivnější. A víc si dávají pozor, než si někoho pustí k tělu. Kdežto na Moravě je to hned: „Pocém! A dáš si slivovicu?“ A taky to životní tempo je jiné, v Brně je na všechno daleko víc času, je to trošku maňana... V Praze je tempo přímo zběsilé. Když já teď jdu svým vycházkovým tempem po Brně a mám pocit, že se loudám, tak mi Brňák nestačí.

* Prý je taky velký rozdíl mezi nočním životem v Brně a v Praze...

No samozřejmě! Protože v Brně lidi daleko víc vydrží. Ale já vám něco povím, já už vůbec nikam nechodím, já už jenom pracuju.

* To vám mám věřit? Pařmence, která sama vykládala, jak tančí opilá a nahá na stole?

To bylo ale v době, kdy jsem teprve začala dávat rozhovory a netušila jsem... Ale co, je to pravda. Měla jsem velmi bouřlivé období, vlastně až do doby asi před třemi lety. Byly doby, že jsem byla jenom bouřlivá, nic víc. Můj exmanžel hraje ve Švandově divadle, tam jsem pařívala po představeních dost často. Říkali mi tam Vichřice. Teď už prostě není čas, zapaří se leda tak po premiéře. Taky jsem byla odvržena spoustou dřívějších přátel.

* Připadá vám na Pražácích třeba něco směšné?

(hlučně se rozesměje) No jak mluvíte, mi přijde legrační. Jenže pak mi přijde k pláči, když zjistím, že už tak mluvím taky. A když přijedu do Brna, kamoši mě deptají, že už mluvím jako cajzl. Kdybyste to nevěděla, tak se u nás říká Pražákům.

***

Když se lidi nesmějí, chtěla bych vysublimovat na jinou planetu a tam si na hlavu házet odpadky ”

Když já se někomu nelíbím, hned jsem transka. Hned jsem trapná, hned si na něco hraju.

O autorovi| alena.plavcova@lidovky.cz

Autor: