Turecko se v souboji dvou plynovodů, Nabucco a South Stream, dostalo do pozice klíčového státu
Islamistickému premiéru Turecka Recepu Tayyipovi Erdoganovi se během několika málo dnů podařilo promíchat karty světové energetické politiky tak šikovně, že si sám z paklu vytáhl téměř samá esa. Nejprve koncem července v Ankaře slíbil věrnost projektu plynovodu Nabucco, který obchází Rusko, a otevírá tak Evropě naději na zmenšení závislosti na dodávkách energie z problematické eurasijské mocnosti. O něco později si pak Erdogan ve svém paláci potřásl rukou s ruským premiérem Vladimirem Putinem po podpisu dohody o výstavbě plynovodu South Stream, který má naopak Rusku zajistit jeho pozici dominantního exportéra zemního plynu do Evropské unie.
Čistě teoreticky se oba projekty mohou vzájemně doplňovat. Plynovodem Nabucco bude Evropa získávat surovinu z kaspické oblasti, možná i ze severního Iráku, a pokud Alláh dopustí, časem též z šíitského Íránu. Význam South Streamu pak má spočívat v tom, že do EU sice stále půjde převážně ruský plyn, ale úlevu unii přinese snížení tranzitního významu krajně nespolehlivé Ukrajiny. Ujištění o tom, že oba plynovody nejsou konkurenty, zaznělo v prohlášení Evropské komise i Putina. Všimné pro Ankaru Realita se od této oficiální selanky ovšem podstatně liší. V dohledné budoucnosti totiž budou oba kocouři vykrmení miliardami eur, dolarů či rublů chtít hltat energii víceméně ze stejné misky („ruský“ South Stream má technicky zvládnout dopravit až dvojnásobek plynu oproti plynovodu Nabucco – asi 60 miliard kubických metrů ročně). Írán pod vládou ajatolláhů je pro tyto projekty z mocenských důvodů prakticky nedostupný, soupeřit se tedy bude především o podíl na těžbě plynu ve váhavém Ázerbájdžánu a Turkmenistánu, který si Rusko v posledních měsících svou silovou hrou postavilo proti sobě. Ruský, státem ovládaný plynařský gigant Gazprom totiž – zřejmě v naději vyděrače usilujícího o prosazení vyšších zisků – razantně snížil odběr plynu z této země natolik, že Turkmenům způsobil vážný technologický kolaps.
Této faktické konkurence obou projektů promptně využili právě Turci. Za svůj souhlas s ruským plánem si nechali bohatě zaplatit. Nejde ani tak o přímý zisk z tranzitu plynu, jako o další „všimné“. Jak s potěšením kvitoval přední turecký deník Milliyet, je díky dohodě s Rusy „v šoku“ především jeden z regionálních konkurentů Turků – Řecko. Putin totiž jakoby mimochodem potvrdil výměnou za Erdoganův souhlas s ruským plynovodem účast na výstavbě ropovodu, který spojí turecký přístav Samsun a Ceyhan. Ruská ropa se tak do Řecka podle všeho nedostane přes „evropské“ Bulharsko, jak původně počítali v Athénách, ale prostřednictvím Turků. Moskva k tomuto dárku Ankaře přibalila příslib výstavby první jaderné elektrárny v Turecku a další ekonomické projekty, k nimž se dosud stavěla krajně zdrženlivě. Erdoganova regionální mocnost se v konečném důsledku dostala do pozice klíčového státu, který může – a nemusí – vpouštět do plynovodů surovinu z dalších islámských států (Egypt, Katar) a zásobovat nejen energeticky nesoběstačné Řecko, ale například i Izrael.
Vystavovat konečný účet za zisky a ztráty z této složité hry je zatím předčasné. Jak minulý pátek podotkl přední turecký expert pro oblast energetické politiky, profesor Bülent Aras – Turecko se chce především pojistit proti riziku, že se nepodaří realizovat „prozápadní“ projekt Nabucco. Jiní odborníci ovšem Erdoganův krok již nyní vnímají jako zradu potenciálně protureckých středoasijských republik, které se prostřednictvím obchodu s energetickými surovinami a s nápomocí Západu resp. Turecka pokoušejí vymanit z ruského vlivu. Jediné, co Ankara riskuje, je, že „kocour“ Nabucco by byl přinejmenším z počátku závislý na energii ze severu Iráku. A ten kontrolují iráčtí Kurdové, s nimiž je Ankara kvůli jejich podpoře separatistických kurdských bojovníků v Turecku na kordy.
„Je to i naše vítězství“, radoval se minulý týden v Ankaře jeden ze svědků rusko-turecké dohody, italský premiér Silvio Berlusconi. Není divu. Italský energetický gigant ENI má v projektu South Stream své ekonomické zájmy a účast na něm mu může přinést slušné dividendy. Odstavení projektu Nabucco od jeho potenciálních zdrojů nicméně ve většině zemí unie vyvolává spíše obavy. Má se snad slovutný projekt „diverzifikace“ energetických zdrojů Evropy omezit pouze na vyšachování Ukrajinců, jak nabízí South Stream? Erdoganovy úsměvy, které si vyměnil s Putinem, naznačují, že bez posunu v otázce tureckého členství v EU, se zde dočkáme spíše jen kladné odpovědi.
***
V dohledné budoucnosti budou oba kocouři vykrmení miliardami eur, dolarů či rublů chtít hltat energii víceméně ze stejné misky
O autorovi| Pavel Máša, e-mail: eshem@seznam.cz novinář
