Byt nového polského premiéra, čerstvého padesátníka Donalda Tuska byste hledali těžko. Dvoupatrový družstevní dům v polských přímořských lázních Sopoty není ničím zajímavý. Stejně tak nezajímavým se na první pohled jeví sám Tusk. Neoplývá výřečností, není příliš přitažlivý, není ani typem davového vůdce. Právě tím si ale možná velkou část Poláků, unavených dvěma roky chaotické vlády Jaroslawa Kaczynského – budovatele revoluční antikomunistické „čtvrté republiky“, Tusk získal.
Ač dobyl Varšavu, je Tusk pevně zakořeněn v Gdaňsku a okolí, kde jeho strana žije už několik generací. Hlásí se hrdě i ke svému etnickému původu – Tusk je Kašub, což je zvláštní národnost mluvící směsicí polštiny a němčiny, Němci považována za Němce a Poláky za Poláky. Kašubům se po roce 1990 podařilo vyvzdorovat jistou kulturní autonomii v podobě dvojjazyčných názvů měst a vesnic a také kašubské literatury. Tusk sepsal oblíbený slovník kašubštiny pro děti. Populárních knih napsal Tusk ale víc, hlavně o Gdaňsku, německém městě, jež se po válce stalo městem polským – celkový prodej jeho děl přesáhl ještě před volbami sto tisíc výtisků.
Za svůj původ však Tusk také zaplatil – před dvěma roky kvůli skandálu s „dědou ve wehrmachtu“ těsně prohrál s Lechem Kaczynským druhé kolo prezidentských voleb. Blízký spolupracovník Kaczynského totiž několik dní před volbami zveřejnil, že Tuskův děd za války dobrovolně vstoupil do německé armády. Nebyla to pravda, do armády byl odveden jako občan Třetí říše a krátce po nasazení dezertoval, a naopak bojoval v polské armádě.
Tusk je vystudovaný historik. Na přelomu 70. a 80. let, kdy polským komunistickým režimem otřásalo legendární odborové hnutí Solidarita, se zapojil do studentského protestního hnutí. Byl vyhozen z práce a dlouho se musel živit v soukromé stavební firmě různými „horolezeckými pracemi“. Do politiky vstoupil po pádu komunismu v čele „postsolidaritního“ Liberálně-demokratického kongresu. V roce 2001 založil Občanskou platformu, jež se stala největší opoziční stranou v Sejmu, ovládaném tehdy postkomunisty.
Když se o čtyři roky později po sérii korupčních skandálů vliv postkomunistů zhroutil, šel Tusk v čele Platformy do zdánlivě neprohratelných parlamentních a prezidentských voleb. Polákům krom očisty země od korupce nabídl liberální reformní program, počítající i s rovnou daní. Jenže Právo a spravedlnost bratří Jaroslawa a Lecha Kaczynských tvrdou kritikou Tuskových liberálních záměrů vyhrálo na podzim 2002 parlamentní volby, poté prohrál Tusk i volby prezidentské.
Porážku ale politicky přežil a po dvou letech dosáhl svého prvního cíle – stal se premiérem. Pokud uspěje, pak po třech letech zřejmě vrátí Lechu Kaczynskému i porážku v boji o prezidentské křeslo.
