LEKCE ZE ŽIVOTA
Myslela jsem si, že budu paní učitelka. V pěti letech jsem dostala školní aktovku a zkoušela jsem si ji před oknem, aby někdo viděl, že ji mám na zádech. Přemýšlela jsem o tom, že škola bude moje budoucnost. Nejsem éterické stvoření. Nikdy jsem nebyla. Když jsem si vymyslela, že budu dělat sportovní gymnastiku, máma řekla: to není nic pro tebe. Místo toho jsme každý víkend vstávali v šest ráno a s batohem na zádech a lyžemi přes rameno šli na autobus, který nás zavezl na Šumavu.
Škola dostávala zabrat. Trest za špatnou známku byl, že nesmím na trénink.
Samota ubíjí. Když mi bylo kolem třiadvaceti, byla jsem už dobrá, ale ještě ne tak dobrá, abych vozila medaile. Závody byly fajn, ale od jara do podzimu to byl jen trénink, odpočinek, trénink. Dřina a samota.
Jeden den jsem „zlatá Katka“ a druhý den adept na Ropáka roku. Bylo to moc hezké, když mě celý národ plácal po ramenou jako olympijskou vítězku. Negativní ohlasy jsou teď větší, než jsem předpokládala. Pro mě je důležité mít čisté svědomí sama před sebou. A kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi jako člověka. Ne jako vítězku. Odpovědnost je závaží. Rozhodla jsem se dobrovolně, ale těším se, až za rok bude po Mistrovství světa a já ze sebe to závaží shodím. Sbalím sebe a Lucku a pojedeme na lyže. Nebo na výlet.
Život už není placatej. Moje radost přestala být závislá na sportovním úspěchu nebo neúspěchu, když se narodila Lucka.
Chlap musí mít jiskru. Neměla jsem moc vážných známostí. Můj životní partner (manažer Josef Jindra - pozn. red) je první opravdový vztah, který jsem v životě zažila. Je pro mě oporou, autoritou a oslovil mě i jako chlap. Máme spolu dceru. Nedovedu si představit, že by mě muž jen hýčkal. Asi by to byla nuda.
Nic není starší než včerejší noviny. Už skoro nečtu noviny, nedívám se na zpravodajství, nečtu internetové diskuse. Je jen málo novinářů, kterých si vážím. I obyčejný vesničan ví, že bulváru se věřit nedá. Děti napodobují rodiče. Lucka odmalička chytá to, jak telefonujeme. Někdy úplně slyším moji mámu, sebe, partnera... Lyže má od dvou a půl let, v Itálii už v těch 2,5 letech sjela modrou. Pořád se nějak kroutí - asi ji dáme na aerobik nebo gymnastiku.
Nejtěžší je práce s lidmi. Jsem důvěřivá a mnohokrát se mi to vymstilo. Musela jsem se naučit nevěřit stoprocentně nikomu.
Sportovec žije v bublině, zatímco manažer je v džungli. Když jsem závodila, byla jsem v umělém mikrosvětě, kde se všichni snažili, abych byla v pohodě odblokovaná od všech starostí. Jako manažerce mi připadá, že stojím na kopci a vítr na mě fouká ze všech stran. Módu moc neřeším, ale když jdu do společnosti, dám si na sobě záležet. Kabát z Max Mary mi sedne, ale kostýmy mi jsou malé přes záda. Takže skoro všechno mi šije Věra Kocová. Mám slabost pro kabelky, ty mi nosívá Ježíšek. Nikdy bych si nekoupila přezdobený model od Versaceho, zato Burberry nebo Tommy Hilfiger a Adidas na sport můžu. Radši si toho koupím míň, ale kvalitní věci, než mít plné skříně blbostí.
Lidé, kteří mě potkávají, často říkají: jéé, vy vypadáte jinak než v televizi. Jste drobnější.
Za úspěchy ženský vždycky stojí chlap. Největší blud, co jsem slyšela. Už nikomu nevysvětluji, že i žena může mít svůj vlastní názor. Jsem špatná v řešení citových záležitostí. Když si mám s partnerem nebo někým blízkým něco vyříkat, jsem naměkko a ztrácím racionální pohled.
Ničeho nelituji. Můj život byl hodně nestandardní. To, čeho jsem dosáhla, bylo tvrdě vykoupené, ale udělala bych to znovu.
Naučila jsem se, že spousta menších proher může nakonec vyústit v jednu velkou výhru. Ve sportu existuje spravedlnost. Věřím, že nakonec to tak bude i v byznysu.
***
Kateřina Neumannová je ředitelkou organizačního výboru Mistrovství světa v klasickém lyžování 2009
