Své věrné české fanoušky přijede ve čtvrtek zase jednou pozdravit britská skupina Tindersticks. V mírně pozměněné sestavě a s novou deskou, na níž charakteristický zvuk kapely rovněž doznal drobných změn.
Británie nikdy nebývala považovaná za kavárenskou velmoc, tamní pijácká kultura je spíš založena na pospolitém duchu typického pubu, kde si člověk noviny v klidu nepřečte (o filozofickém spisku ani nemluvě). Právě v Británii ale vznikla jedna z nejlepších kavárenských kapel posledních let - Tindersticks. Asi se není co divit, že právě v Česku tahle skupina našla nemálo oddaných fanoušků, způsob, jímž Tindersticks dokážou trefit mix sentimentu, ironie, kouře a červeného vína, rezonuje s místní tradicí.
Jádro kapely se dalo dohromady počátkem devadesátých let v severoanglickém Nottinghamu, v roce 1993 vydali první desku. Kritika byla nadšená, nahrávka se podle dnes již neexistujícího magazínu Melody Maker stala albem roku. Tindersticks se tehdy výrazně odlišovali od hlavního proudu britského alternativního rocku - hudbou, její instrumentací, zjevem. Nikdy to nebyla jaksi mladá kapela, která by aspirovala na roli generačních mluvčích, v jejich písničkách nerezonovala naštvanost a elán kluků a holek, kteří si připadají nepochopení světem starších, jejž chtějí jednou převzít a proměnit. Ze skladeb Tindersticks byla vždycky slyšet nasládlá skepse, osamění.
Podobně nedobový od počátku byl i styl té skupiny - ležérní pánové v oblecích za zpěvákem Stuartem Staplesem, zjevem vzdáleně připomínajícím Oscara Wildea. Jeho hlouběji položený, velmi „nerockový“ a vibrující hlas jako by v sobě měl přiznaně laciný patos, skutečnou emoci i její ironické shození zároveň. Hudba Tindersticks byla odtržená od tehdy převládajících trendů, byly v ní slyšet spíš echa filmové tvorby Johna Barryho, odvážnějšího popu šedesátých a sedmdesátých let než rozvazbené kytary. Neasociovala narvaný klub, ale potemnělý a zašle elegantní dance hall, jímž se motá pár přízraků. Po třech vynikajících deskách a koncertním záznamu se Tindersticks trochu vyčerpali, jejich alba z konce 90. let dokládají snahu vykročit jinam, kombinovanou s nejistotou ohledně toho, kam vlastně by to mělo být. Staples se v té době také začal věnovat filmové hudbě - často spolupracuje s uznávanou francouzskou režisérkou Claire Denisovou, nejprve pod hlavičkou kapely, později na svoje jméno. Partnerství pokračovalo i při práci na pozoruhodném filmu Sama v Africe, který právě běží v českých kinech.
Po několikaleté pauze se kapela dala znovu dohromady. V obměněné sestavě - z původních Tindersticks zbyli tři, dříve velmi stylotvorné housle Dickona Hinchcliffea vystřídaly dechové nástroje Terryho Edwardse. Do Prahy přijedou představit letošní desku Falling Down a Mountain. Album dokládá mírný posun ve zvuku Tindersticks. Je o něco málo kytarovější a také veselejší (myšleno v kontextu tvorby Tindersticks) - najdou se na něm skladby, ne snad vysloveně huráoptimistické, ale přinejmenším nikoliv beznadějené, do světa trochu rozhleděné a jistou perspektivu v něm nacházející.
Je to taky deska docela „americká“ - skladba Harmony Around My Table připomene staré soulové nahrávky, Black Smoke a She Rode Me Down znějí zase westernově - spíš ale v intencích snění o Divokém západě ve stylu Ennia Morriconeho. Úvodní a titulní skladba zase hypnotickou rytmickou figurou, freejazzovými vpády trubky a opakovanou vokální mantrou působí téměř psychedelicky.
Na Falling Down a Mountain se ale dají najít i čistí Tindersticks - v něžném cajdáčku Keep You Beautiful, duetu Peanuts, v němž Staples potvrzuje vzácnou schopnost zazpívat verš „vím, že máš ráda buráky“ a neznít přitom, jako kdyby se právě strašně praštil do hlavy. Do zlatého fondu písní pro zavírací hodinu by se mohla zařadit postupně mohutnící Factory Girls, jíž album vrcholí.
Koncert Tindersticks proběhne ve čtvrtek v pražském klubu Roxy, kam byl kvůli nepřející meteorologické předpovědi přesunut ze Střeleckého ostrova. Jako předkapela vystoupí čeští Please the Trees.
***
Nelze se divit, že si Tindersticks našli v Česku nemálo oddaných fanoušků. Způsob, jímž dokážou trefit mix sentimentu, ironie, kouře a červeného vína, rezonuje s místní tradicí.
Tindersticks, 16. 9., Roxy, Praha
Na letošním albu se najdou skladby, ne snad vysloveně huráoptimistické, ale přinejmenším nikoliv beznadějné, nacházející v okolním světě perspektivu.
