MOSKVA (od dopisovatele LN v Rusku) Po měsíci a půl odeznívá šok ruské veřejnosti z násilností fotbalových chuligánů, který mezitím vystřídalo rozhořčení nad útokem na letišti Domodědovo. Obě dvě události ale mají společného jmenovatele - Severní Kavkaz.
Jen pro připomenutí - v prosinci došlo k vraždě chuligána moskevského Spartaku Jegora Sviridova, který zemřel rukou pachatele ze Severního Kavkazu, záhy propuštěného policií. Odpovědí chuligánů byly masové protesty na Manéžním náměstí u Kremlu, kde asi pětitisícový dav vykřikoval nacionalistická hesla, fyzicky napadal neruské imigranty a střetl se s početně slabší policií. Protesty byly vyvrcholením politizace celého příběhu a ukázalo se, jak hluboko do ruské společnosti může zasáhnout smrt jednoho fotbalového fanouška. Vypovídá totiž o výbušné směsi každodenní korupce a neřešených napjatých národnostních vztahů. „Dlouhou dobu se všem národům kromě ruského dovolovalo projevovat nacionalismus. Nyní ruská mládež ukázala, že se nacionalismus stává masovým jevem... Vláda sama vyprovokovala střety na Manéžním náměstí, protože nesplnila svou hlavní funkci - ochranu občanů před násilím. Její nečinnost donutila lidi vyjít do ulic,“ říká nacionalisticky naladěný profesor diplomatické univerzity MGIMO Valerij Solovej.
Pro znalce místních poměrů není příliš složité si představit, proč policisté podezřelé z vraždy Sviridova propustili. Odborník na krajní pravici Alexandr Věrchovskij tvrdí, že existuje rozsáhlý sociální problém, který je spojen s adaptací přistěhovalců z malých „tradičních komunit“ do velkoměsta. To se projevuje ve fenoménu klanových vazeb, dráždících průměrného Moskvana. Moskvané jsou stejně jako rodinné klany ze Severního Kavkazu schopni například dát úplatek policistům, aby z vazby pustili syna za opileckou rvačku. Ale úplatek půjde dávat táta, máma, maximálně strýc. A u kluka, který přijel ze severokavkazské vesnice v horách, to bude strýc přes třetí, čtvrté nebo páté koleno, což se u Rusů ani nepovažuje za příbuzenskou vazbu. Proto mají v tomto ohledu větší potenciál neformálního jednání k obraně svých zájmů - konkurenční výhodu ve vysoce zkorumpovaném prostředí. To pochopitelně dráždí Rusy, kteří tuto výhodu nemají a kteří se vnímají jako „domácí“, zatímco „ti druzí“ jsou „nezvaní hosté z divokých hor“.
Na základě pročítání různých diskusních fór vzniká smutný dojem, že většina mladých lidí sympatizujících s protestujícími má pocit, že k ochraně svých práv by měli raději vstoupit do řad chuligánů Spartaku či CSKA Moskva než se spoléhat na úplatnou policii. S tím je spojená i beznaděj, že ve zkorumpované zemi, v níž jsou politické elity odtrženy od běžných občanů neprostupnou bariérou, nemají mladí lidé do budoucna žádnou perspektivu. Svou roli hraje také demografická křivka. Rusů ubývá, zatímco příslušníků neslovanských národností je stále více.
Nedůvěra mezi chuligány Podle Věrchovského byli organizátory akcí na Manéžním náměstí u Kremlu radikálně naladění představitelé různých chuligánských skupinek, podpoření radikálně nacionalistickými organizacemi. Vliv radikálních nacionalistů je patrný především v chuligánských skupinách moskevských klubů Spartak a CSKA. Tato dvě prostředí se prolínají, ale nezapadají do sebe. Mají rozdílné vedení a panuje mezi nimi jistý druh nedůvěry. To se projevilo i v prosinci, kdy spartakovská skupina Fratria (Sviridov byl jejím členem) odmítla jít na Manéžní náměstí, protože se nehodlala zapojit do střetů s policií.
Po Manéžním náměstí byly realizovány pokusy o opakování rozsáhlých protestů a o pár dnů nato se v Moskvě u Kyjevského nádraží shromáždilo pár stovek chuligánů. Tentokrát se změnilo věkové složení účastníků, šlo většinou o teenagery mezi 14 a 16 lety. Policie rázně zakročila a pozatýkala několik stovek výrostků. Věrchovskij předpokládá, že v tomto případě se až tak nejedná o sociální problém: „Lidé, kteří se účastní takových nepokojů, jsou velmi mladí. Zatím mají kde bydlet, a práci nemají, protože buď ještě nepracují, nebo si přivydělávají na brigádách. A jestli se podíváme na odsouzené za rasistické zločiny, vidíme, že se jedná o naprosto různé lidi z různých sociálních vrstev. Problém není v peněžence, ale v hlavě.“ Na otázku, zda se budou podobné akce opakovat, Věrchovskij odpovídá: „Budou, ačkoliv možná ne v takové podobě jako v prosinci. (Ultra)nacionalisté ukázali, že jsou schopni mobilizovat mladé chuligány, což se jim předtím nedařilo. To jim dodalo optimismus a kromě toho nikdo z organizátorů nebyl potrestán.“
