Při pomyslné inventuře letošních komiksů vyniká čtveřice knih. Každá z nich by sama o sobě mohla usilovat o titul nejlepší komiks roku – a všechny ho de facto v zahraničí získaly! Navíc nesou Modré pilulky Frederika Peeterse, Rodinný ústav Alison Bechdelové, Černá díra Charlese Burnse a Hluboké rány Rutu Modanové několik podstatných společných rysů.
Uvedené tituly výstižně odrážejí současný celosvětový trend: vlnu autorských (a) autobiografických komiksů, povětšinou s vážnými tématy. Tuto linii reprezentují u nás již dříve vydané komiksy jako Maus Arta Spiegelmana (Torst 1997), Padoucnice Davida B. (Mot 2000–2007), Jimmy Corrigan Chrise Warea (BB art 2004) či Pod dekou Craiga Thompsona (BB art 2005). Jde o trend globální, jak dokazuje i geografický původ překládaných knih – vedle tradičních komiksových mocností USA a Francie se objevuje i Izrael (Modanová). Příznačné je také to, že dva ze čtyř vybraných komiksů vytvořily ženy.
Všechny čtyři zvolené komiksy se shodně zaměřují na každodenní, všední život, zvláště na vztahy, rodinné a milostné. Hrdiny jsou dospívající či mladí lidé, kteří hledají vztah sami k sobě i ke druhým, chtějí najít místo v životě a blízkou osobu. Že to nebude hledání přímočaré a bezproblémové, je nabíledni.
Budeme-li se náměty zabývat konkrétněji, knihy se začnou párovat podle sdílených výrazných motivů, jako je komplikovaný nevyjasněný vztah k otci (Rodinný ústav, Hluboké rány), ohrožení nebezpečnou chorobou (Modré pilulky, Černá díra) či problémy dospívání a hledání vlastní identity (Rodinný ústav, Černá díra).
Pozitivní love story Modré pilulky (v originále 2001) uvedený trend reprezentují takřka krystalicky. Švýcar Frederik Peeters je autorem, vypravěčem i hrdinou příběhu o soužití s HIV pozitivní ženou a jejím stejně postiženým synkem. Nebýt této nepřející skutečnosti, která nepochybně vztah silně komplikuje, šlo by o vyprávění vysloveně banální: muž potká ženu, ta se mu zalíbí, po čase se opět sejdou a dají se dohromady. Neustále přítomná hrozba AIDS, kterou drží stranou jen pilulky z titulu a přísná opatrnost v každodenních úkonech, však mění všední příběh v sérii mikrodramat.
Je zřejmé, že komiks s tímto půdorysem nutně inklinuje k instruktáži na téma „jak žít naplno s nositelem HIV“, a k deklaraci, že to jde. Jenže na to umí Peeters komiks příliš dobře. Všechny „technické“ peripetie nemoci líčí naprosto otevřeně, a přesto nemechanicky, s nevšední dávkou procítěnosti. Nebojí se ukázat upřímně a nestrojeně své pochybnosti, tápání, strach, ba paniku, nejistotu a prohry, ale nikdy nesklouzává k okázalému předvádění svého těžkého údělu. Tyto momenty naopak vyvažuje líčením ostýchavých chvil štěstí a harmonie. Modré pilulky představují příběh každodenních malých zápasů i radostí ústřední trojice, příběh ukotvený v intimitě, bez exhibicionismu či voyeurství. Nejsilnější je Peeters tam, kde se tragické pojí s komickým (návštěvy lékaře) a kde jeho obrazotvornost přetavuje problémy v symboly (bílý nosorožec).
Z knihy dýchá autentičnost a přirozenost, které podtrhává uvolněná, živá, lehká a hravá kresba tvářící se jako rychlá črta někoho, kdo se běžně živí kaligrafií. Peeters je mistrem střihu, má smysl pro detail, tempo i přesně umístěné zámlky, umí trefně vyjádřit emocionální hnutí postav. Milovat a být milován, radovat se z každého dne a doufat, to je asi hlavní poselství příběhu, který jeho formálně vytříbené ztvárnění povyšuje na jeden z vrcholů komiksu vůbec.
Peetersova kniha byla nominována jako nejlepší komiks na mezinárodním festivalu v Angouleme, odkud si nakonec odnesla cenu Alph-Art Polonais, byla také oceněna jako nejlepší zahraniční komiks ve Španělsku. Letos vychází i v USA.
Homosexuální rodinná anamnéza Ačkoli je Alison Bechdelová ve světě komiksu již řadu let známá svým homosexuálním seriálem Lesby, na které je třeba dát si bacha (Dykes to Watch Out For), v knižním debutu Rodinný ústav si svou sexuální orientaci teprve ujasňuje. Líčí v něm své dětství a dospívání v malém městečku v Pensylvánii a hledání vlastní identity. Vyprávění se točí především kolem postavy otce, vůči němuž se autorčino alter ego vymezuje. Otec je v komiksu postupně dekonstruován, stejně jako vztah dospívající hrdinky k němu i k sobě samé. Relativizuje se i jeho předčasná smrt a sexuální orientace. Právě otec, pedantský učitel angličtiny se zálibou ve starožitnostech a latentní homosexuál (či bisexuál), respektive jeho neustálé unikání z života rodiny, autorku-hrdinku formuje.
Jeho výchova se odráží i ve výsledné podobě díla, které je protkáno řadou analogií, parafrází a citací velkých literárních děl (Proust, Joyce, Wilde, F. S. Fitzgerald, Camus...). Autorka s těmito odkazy šikovně pracuje, a ke svému příběhu tak stále dotváří jakýsi intelektuálský pandán. Spolu s absurdním dospíváním v rodinném pohřebním „ústavu“ prohlubuje právě vztah ke klasikům tragikomický ráz knihy.
Bechdelová svůj komiks vystavěla mnohem rafinovaněji než Peeters, není tak přímočarý, přesto i v něm dominuje autenticita. Tu podtrhuje i zapojení původních deníkových zápisků, korespondence, fotografií apod., které hrdinka (znovu)vytváří a autorka s odstupem komentuje, uvádí do souvislostí. Otcova smrt, spojená s odhalením jeho homosexuality, je osou vyprávění, kolem níž se vine spirála různých zážitků, vytvářejících postupně celkový obraz, neustále analyzovaný vypravěčkou.
Nejen díky dominanci komentářů a literárních odkazů leží váha sdělení na slovech. Ačkoli jsou kresby řemeslně zvládnuty dobře (s tou výhradou, že postavy působí poněkud toporně), zůstávají v podřízené roli – valná část vyprávění by se bez obrázků obešla, a tam, kde slovo a obraz spolupracují, jde spíše o jednoduché vtípky. Rodinný ústav je především výrazným dílem literárním. Američtí kritici ho také ocenili v kategorii memoáry/autobiografie (2006). Získal však i Eisnerovu cenu za nejlepší komiks „ze života“ (nominována byla i Bechdelová coby nejlepší autor) a stal se první z deseti nejlepších knih roku 2006 časopisu Time. Doporučením svého druhu je i vyřazení knihy z jedné veřejné knihovny na americkém Jihu kvůli protestům místních obyvatel.
Dospívání v černé díře Také Charles Burns se ve svém opus magnum vrací do dospívání v maloměstském prostředí (byť na okraji Seattlu) v polovině 70. let. Pokud však jeho Černá díra vychází z vlastních zážitků, byly mocně přetaveny autorovou imaginací. Tentokrát nejde o komiks autobiografický, ale stále autorský.
Puberta maloměstských středoškoláků se kvůli tajemné nemoci, která napadá jen je a šíří se pohlavním stykem, mění v noční můru. Jako by nestačily všechny ty obvyklé trapné trable s akné, alkoholem, drogami, prvními sexuálními zážitky, vše je umocněno podivnými mutacemi. Onen „mor“ však netřeba brát doslovně, nabízí se několik interpretací, ať už jím budeme rozumět zhmotnění (strachu z) AIDS, bizarní umocnění obvyklých tělesných změn či „jen“ extrémní zveličení všeho, co člověka čeká na hraně mezi pubertou a dospělostí…
Je to komiks temný, a to nejen kvůli viditelné přemíře černé barvy. Postavy se pohybují nejčastěji v noci, v temném lese či vodě, utíkají se do přírody na okraji civilizace. Burnsova kresba je střídmá, pečlivá, v jistém smyslu strohá. Zvláště v konfrontaci např. s Peetersem vypadá tvrdě a technicky. Jeho linka je pevná, přesná, jakoby strojově chladná a do poslední čárky vyprecizovaná, díky nápaditým kompozicím působí často až surrealisticky. Nebýt různých fyzických deformací, postavy by bylo obtížné rozlišit: například obličeje hlavní ženské i mužské postavy se navzájem velmi podobají. Proti tomu psychologie postav je zachycena velmi přesvědčivě, realisticky působí také jejich promluvy.
Burns na komiksu pracoval přes deset let (vycházel postupně ve dvanácti sešitech v letech 1995–2004, souborně pak roku 2005), a na výsledku je to znát. Celá kniha je důsledně promyšlená, od úvodních obrazů otvírajících kapitoly po provázanou symboliku a propletené časové linie (aktuální a retrospektivní). Ačkoli se střídají časové plány i snové a halucinační pasáže, vše má své místo a celek působí jednotně. Velkorysé kompozice i propracované detaily, rafinovaně symetrizované dvoustrany, cyklicky se opakující motivy, nabalující na sebe nové a nové významy a spousta dalších propracovaných formálních hříček – to vše činí z Černé díry jeden z vrcholů (nejen) současného komiksu. Již ve formě sešitů také získala několik nejvýznamnějších komiksových cen – Eisnerovu, Harveyho či Ignatze. Ve všednosti je síla Je-li Burnsův komiks až surrealistický, Hluboké rány Rutu Modanové vedle něj působí až příliš obyčejně. V příběhu ze současného Izraele se dva dosud neznámí lidé, on a ona, vydají hledat muže, který je možná mrtvý – (jeho) otce a (jejího) milence. Naprostou všedností a nedramatičností může kniha připomenout Lynchův Příběh Alvina Straighta (1999). Vlastně i ten sebevražedný bombový útok na počátku – aniž bychom byli jeho svědky, víme o něm, jako o jednom z mnoha, pouze z médií, stejně jako hrdinové – je úplně obyčejný. Začíná jím civilní road-movie, během níž se toho moc nestane. Tedy až na to, že oba netypičtí hrdinové se začnou velice pozvolna sbližovat.
Postavy působí ploše, dialogy drhnou, děj lze v zásadě předvídat; příběh takřka žádný, beze spádu, vyprávění snad ani jednodušší být nemůže. Také kresba vypadá neuměle, chladně, nezajímavě… Tak čím si tento komiks vysloužil Eisnerovu cenu za nejlepší nový komiksový román roku 2008 a Modanová nominaci jako nejlepší autor?
Ona palčivá všednost je paradoxně hlavním plus celé knihy. Na druhý pohled se postavy zdají velmi věrohodné, i se všemi možnými zaškobrtnutími a bezbarvostí: takoví jsme a tak se chováme. Zdánlivá jednoduchost kresby i vyprávění překrývá promyšlený perfekcionismus – Modanová velmi trefně prezentuje ty nejvšednější podoby chování lidí a ukazuje, jaké naše životy vesměs jsou: banální, nedramatické, iracionální. V této perspektivě se pak odhaluje příběh nevýrazného a znuděného taxikáře, jemuž do života vstoupí přerostlá exvojanda a milenka jeho zavrženého otce, jako výstižné vylíčení jedné obyčejné cesty za sebepoznáním a nalezení druhého do páru… Konec dohánění Jeden moment zaujme při pohledu na nejvýraznější novinky z komiksové produkce českých nakladatelů ihned: aktuálnost. Jako by už byla za námi doba hektického dohánění všeho, oč nás chybějící vazba na přirozený vývoj komiksu připravila. Ne že by snad již byla přeložena všechna zásadní díla, ale nejdůležitější „mosty“ už byly postaveny a domácí vydavatelé sladili krok se zahraničím. Všechny uvedené komiksy vyšly v originále po roce 2000, většina v posledních dvou třech letech. Některé tituly dokonce dostává český čtenář v překladu dříve, než se v zahraničí stihnou proslavit (Modanová). Zdejší nakladatelé už jsou odvážnější. Také mezi nimi dominují spíše velké a seriózní vydavatelské domy než malí komiksoví specialisté, kteří u nás komiks etablovali.
Vybrané knihy nereprezentují současný stav komiksu jako takového, ale jednu z jeho nejvýraznějších tendencí. A dokládají, že představa o komiksu zprostředkovaná překlady je v Česku asi poprvé v dějinách více méně aktuální.
***
Modré pilulky
Frederik Peeters
Přeložila Hana Zahradníčková.
Vydalo nakladatelství Mot,
Praha 2008. 196 stran.
Rodinný ústav
Alison Bechdelová
Přeložila Petra Kůsová.
Vydalo nakladatelství Argo,
Praha 2008. 232 strany.
Černá díra
Charles Burns
Přeložil Richard Podaný.
Vydalo nakladatelství BB art,
Praha 2008. 366 stran.
Hluboké rány
Rutu Modanová
Přeložil Richard Podaný.
Vydalo nakladatelství BB art,
Praha 2008. 172 strany.
Jeden moment zaujme při pohledu na nejvýraznější novinky z komiksové produkce českých nakladatelů ihned: aktuálnost. Jako by už byla za námi doba hektického dohánění všeho, oč nás chybějící vazba na přirozený vývoj komiksu připravila.
O autorovi| Martin Foret, Autor je komiksový teoretik a publicista, vyučuje na Univerzitě Palackého v Olomouci komiksolog a publicista
