I tak (nejen vůči racionalitě) odolný tvor, jako je amerických sněžný muž (Bigfoot nebo také Sasquatch), se musí umět přizpůsobit. V případě globálního oteplování bude muset například vystoupat do vyšších horských poloh a posunout se dále na severozápad Spojených států.
Tak to to alespoň vidí ekolog Jeff Loizer z univerzity ve státě Illinois spolu se svými kolegy. V časopise Journal of Biogeography totiž vydali práci, která na první pohled velmi přesvědčivě odhaluje geografické rozšíření tohoto mytického tvora, který zatím tak důsledně unikal všem pokusům o spolehlivé pozorování. V čem se Loizerův přístup lišil od „neúspěšných“ vědců, kteří Bigfoota nikdy ani koutkem oka nespatřili (natož aby mohli mluvit o areálu jeho rozšíření v případě klimatických změn)? Jen v jediném: Loizer s kolegy svou práci neberou příliš vážně.
Za základ jejich práce totiž posloužily neseriózní údaje: záznamy údajných pozorovaní Sasquatche od nadšenců, kteří neochvějně věří v jeho existenci, sdružených do společnosti Bigfoot Field Researchers Organization. Ta jsou volně dostupná na internetu.
Po dosazení údajů do běžného softwaru pro ekologické modelování vznikl přesvědčivý výsledek, který umožňuje zdánlivě i předvídat budoucnost amerického „sněžného muže“ jako druhu.
Důvodem zdánlivě zbytečné práce amerického týmu ovšem není honba za novinovými titulky. Jejich cílem bylo poukázat na některá úskalí nového trendu v jejich oboru: modelování rozšíření druhů.
Druhy jako na běžícím páse „To je relativně nový trend, který se objevil v podstatě až s rozšířením výkonnějších osobních počítačů,“ říká Emil Tkadlec z Ústavu biologie obratlovců AV v Brně. „Rychle se ale uchytil.“ Speciální programy na základě zadaných údajů (míst pozorování atp.) odhalí nejpravděpodobnější rozšíření jednoho či více živočichů na základě geografie, teplot a typů prostředí.
To je samozřejmě velmi užitečný vědecký nástroj. Ale má své nástrahy. „V současné době je k dispozici celá řada veřejně dostupných databází s podobnými údaji, a tak lze podobné modely vytvářet relativně snadno, bez nutnosti práce v terénu,“ říká Emil Tkadlec.
Podle něj tak více než kdy jindy mohou vědci podlehnout pokušení publikovat rychle a relativně bezpracně pořízené výsledky. Právě podle počtu (a hůře měřitelné kvality) zveřejněných prací přitom bývají vědci hodnoceni. „Publikovat se prostě musí,“ shrnuje český vědec.
„Článek ukazuje, jak současná publikační politika ve vědě nahrává bezstarostné důvěře v údaje,“ okomentoval studii pro LN Jan Lepš z Jihočeské univerzity. Podle něj se jedná o tzv. modelářský extrém: „Mám k dispozici údaje, udělám z nich krásný model - a ve světle současné reformy vědy můžu dodat, že za něj po publikování dostanu spoustu bodů.“
Ani jeden z českých odborníků se ale nedomnívá, že by používaný postup ekologického modelování byl neužitečný. V tom se shodují i s autory rozverné studie: „Chtěli jsme upozornit na některé případy příliš lehkovážného použití tohoto přístupu,“ napsal Jeff Loizer.
Nejde také o první ani poslední případ článku, který se snaží vtipnou formou upozornit na některé problémy. „V 80. letech dokonce vycházel ve Finsku časopis, který byl věnován podobným pracím, nazvaný Eidema,“ říká Jan Lepš.
Jeden „seriózní“ výstup článek má: model domnělého rozšíření Bigfoota velmi přesně odpovídá rozšíření medvěda baribala. To naznačuje, jaké zvíře nadšenci ve skutečnosti pozorovali.
***
Po stopách sněžné legendy
Mapka nahlášených „střetnutí“ se sněžným mužem na území amerických států Washington, Oregon a Kalifornie, kterou vědci použili ve své studii. Bílé body ukazují místa, kde byl údajně spatřen nebo zaslechnut, červené stopy vyznačují nálezy šlépějí.
