Svět myslí na ostrov Haiti, to já taky a ještě k tomu na Šibíka. Jo, fotograf Jan Šibík je opět v epicentru hrůzy a zkázy, slz a smrti. Jak to vím? Ač si pokaždé slibuju, že už to víckrát neudělám, stejně ráno mrknu na Facebook a je to tam: Šibík balí fotografické nádobíčko a mizí směr katastrofa. Musí to být docela zvláštní pohled, kterému uvykli snad jen veteráni válečné a katastrofické žurnalistiky.
Kdekoli totiž padají bomby, kácejí se budovy, zní skřípění zubů či se rozmáhá smrtící epidemie, vynoří se tenhle elitní český následovník Roberta Capy. Jeho práce totiž začíná právě tam, kde mizí podmínky k obyčejnému či snad snesitelnému životu. A někdy mizí i život sám. Všichni, kdo mohou, prchají kamkoli pryč. Nebo alespoň dřepí ukryti v bunkrech. A tu se zjeví vysoká, klátící se postava, navenek poněkud zasmušilého, uvnitř však jistě nastraženého a pohotového chlapíka. „Nedělat rychlé pohyby,“ tak zní rada mistra české akční či snad aktuální fotografie. Ví, o čem mluví. Během šestnácti let podnikl na dvě stovky cest do tzv. rizikových oblastí, z nichž každá mohla být, bez nadsázky, jeho cestou poslední. Obvykle se pak odněkud vynořil a vyhrál nějakou soutěž. Přesto mě štve, že nikdo ze známých neví, kde je teď. Volám do jeho domovského Reflexu, Kateřina ví jen to, že Šibík doletěl do Dominikánské republiky, odkud je to k místu nepřetržitě se dějící katastrofy jen kousek. Pak už s fotografem není žádné spojení.
Haiti je prazvláštní, temný kus zeměkoule. Černošský stát vznikl na kostech indiánů během lítých bojů s Francouzi. Pak se vládci začali vyvražďovat mezi sebou. Pověstný Duvalier byl voodoo mistr. Světové kultuře dodali Haiťané zombies. Za nynějšího prezidenta Prévala se prý zemi začalo trošku dařit. Teď ovšem leží v troskách. A někde mezi troskami se nyní potlouká Šibík. Ozve se každou chvíli.
O autorovi| Jáchym Topol redaktor LN
