Leonora Marty, hlavní hrdinka prózy Zjasněná noc, se vrací po listopadu 1989 na návštěvu do Prahy. Ví, že taxík zastaví spíše, když bude mluvit německy, a také jinak se o Češích „s celou tou jejich sametovou revolucí a vším tím kýčem“ vyjadřuje kriticky.
Jako by se v poslední dokončené knize Libuše Moníkové odráželo i velmi vlažné přivítání jejích děl v původním domově. Teprve krátce před svou smrtí obdržela medaili Za zásluhy II. stupně, a to z rukou prezidenta Václava Havla.
To v Německu se při autorčině ocenění vyskytl jiný zádrhel. Ačkoliv psala německy, byla v určitých věcech velmi neústupná: „Spolkový kříž za zásluhy jsem odmítla mimo jiné proto, že na průvodní listině bylo mé jméno špatně napsáno – bez diakritických znamének. Opravili to.“
Ovšem pokud ještě dnes někdo hledá výrazné polistopadové dílo, mohl by ho nalézt právě ve Zjasněné noci. Kniha obsahuje skvělé pasáže popisující zemi probírající se po vleklém sovětském knokautu. Zároveň v ní lze najít odstavce, které vysvětlují a vyprávějí to, co je obecně známo jen v českém prostoru: „Jsem v nevděčné roli, kdy čtenářům zprostředkovávám něco, co je stěží známé a o co se sotva kdo zajímá.“
Díky tónu vyprávění próz Libuše Moníkové ovšem čtenář přijme i tato vložená „hesla“. A možná je tím vlastně dílo výborně vybaveno do budoucnosti – neboť hladina „obecně známého“ se vzhledem ke štěpení zájmů společnosti velmi snižuje. A možná je také nakonec dobře, že se k českému čtenáři dostává poslední dopsaný román Libuše Moníkové až s třináctiletým zpožděním. Vychází totiž dvacet let po listopadu 1989, v době, kdy se bilancuje – a to je dobrá příležitost, aby se stal vyhledávaným čtením.
Kromě ambic neměla nic „Poslední utopií na dlouhou dobu“ nazvala Libuše Moníková rok 1968. Po studiích anglistiky a germanistiky na Filozofické fakultě UK odešla v roce 1971 do západního Německa za svým manželem. Na univerzitách v Brémách a Kasselu vyučovala srovnávací literaturu. Od roku 1981 se však už věnovala pouze psaní. Tehdy vyšel její debut Újma, který společně s nedokončeným románem Závrať dosud česky nebyl publikován, na rozdíl od próz Pavana za mrtvou infantku, Fasáda, Ledová tříšť a nyní tedy i Zjasněné noci.
Tato díla nejenže obsahují autobiografické prvky, ale také jako by přímo byly autorčiným životem. Ostatně Libuše Moníková s oblibou uváděla věty Arna Schmidta „Kdo nečte, nezná svět“ a „Skutečnost je jen slabým odvarem našich velkých románů“. A spisovatelka Alena Wagnerová k situaci mladé autorky, přestěhovavší se do Německa, podotýká: „Kromě ambic neměla nic.“
Alena Wagnerová v doslovu k Pavaně za mrtvou infantku také nastiňuje tehdejší atmosféru: „V ideologické konfrontaci obou bloků byl český prostor výrazně negativně konotován jako část Východu. Kafka byl ale z této příslušnosti vyňat. Byl kladným hrdinou, přicházejícím z negativně vnímaného prostoru, světlým zjevem z temna Východu – a o to záhadnější.“ Právě Franz Kafka patřil vedle zmíněného Arna Schmidta k oblíbencům Libuše Moníkové. Věnovala mu i česky vydané Eseje o Kafkovi a ozvuky jeho díla lze vysledovat také v prózách. Jako kafkovský se dá označit první díl jejího nejrozsáhlejšího románu Fasáda, ověnčeného Cenou Alfreda Döblina, zatímco druhý díl má pro změnu rysy spíše haškovské... Třeba když hlavní hrdinové při cestě do Japonska uvíznou na Sibiři, kde musejí podstoupit komicky vyznívající hokejovou bitvu.
Jsem posedlá Prahou V Pavaně za mrtvou infantku zas autorka uvažuje o setkání Josefa K. a Josefa Švejka při přechodu Karlova mostu ve městě, kde se narodila: „Jsem posedlá Prahou, je to moje město, které mě utvářelo, které postrádám.“ Libuše Moníková, jak patrno, „uvízla“ na dlouhou dobu v propasti mezi německým jazykem a českými reáliemi. Pro německé čtenáře psala o věcech, které neznali, pro ty české zas jazykem, kterému nerozuměli, případně jej neměli spojený s právě nejlepšími vzpomínkami... Z německých „böhmische Dörfer“ je to do české „španělské vesnice“ zkrátka pěkná štreka.
***
PORTRÉT TÝDNE
Libuše Moníková
prozaička a esejistka Její německy psané dílo je po letech konečně z valné většiny dostupné v českých překladech
