Tento text je součástí disertační práce věnované právní úpravě parodií či vtipů coby formy sexuálního obtěžování. Z práce vybíráme pasáž o justičním humoru a kanadských žertících.
Drtivá většina článků na téma humor a právo je ryze kratochvilná. Jedná se zpravidla o zajímavé příběhy řešené justiční praxí, vtipné rozsudky ať již formou, nebo pointou, nápadité přístupy k výkladu právních norem.
V rámci justičního humoru se oceňuje dovedné užití metafory, které může ozřejmit argument a dodat psanému textu „šťávu“. Jedna taková byla užita soudcem Stevensenem v případu F. C. C. v. Pacifica Foundation.
Vstoupí-li prase do salónku Navazovala na metaforu, kterou dříve napsal soudce Sutherland: „Přestupkem může být i jen správná věc na nesprávném místě, jako když je prase v salónku místo v maštali.“ V případě F. C. C. v Pacifica Foundation soudce Stevens jeho metaforu použil takto: „Když komise shledá, že prase vstoupilo do salónku, pak pro výkon její pravomoci není rozhodné, zda bylo toto prase obscénní.“
Zajímavé vystižení případu provedl soudce Goldberg ve věci Miley v. Oppenheimer & Co (šlo o žalobu investora na makléřskou společnost - pozn. red.). Po popisném úvodu soudce „vydojil“ v záhlaví všechno, co stálo za zmínku: „popis případu: polotučné a plnotučné mléko“, „odškodnění: pláč nad rozlitým mlékem“, „náhrada škody za kyselé mléko: velké výdaje za víření“, „soudní výlohy: každodenní chutný recept“, „odmítnutí výsledku smírčího řízení: konzervování homogenizovaného mléka“ a „závěr: velká pasterizace a homogenizace“. V případě Wilson v. Lynaugh se projednávala žaloba civilního práva vězně, který si stěžoval, že je ve vězení vystaven tabákovému kouři. Soudce Brown nazval jednotlivé části případu takto: „první kolo“, „druhé kolo“, „představení sekundantů“, „kdo vyhraje?“, „technický knockout“, „v rohu res iudicata“ a „rekapitulace zápasu“.
Dej mi padesát tisíc, hahaha Jedním z klíčových požadavků na kvalitu právního úkonu je vážnost vůle. Podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku je právní úkon neplatný, pokud není učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Často se poukazuje na to, že vůle není vážná, když je určité jednání učiněno v žertu. Při žertu totiž zpravidla záměrem žertéře není vyvolat právní následky (vůle nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností), ale prostě sebe nebo jiné osoby pobavit.
Problémem, který může nastat, je, když někdo uvedené jednání jako vtip nepochopí a považuje takový projev vůle za vážně míněný. Obdobný případ řešil i český Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. května 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003. V uvedeném případě šlo o žalobu na ochranu osobnosti, ve které žalobce požadoval, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce požaduje úplatky.
Pro posouzení věci bylo důležité svědectví svědka, který uvedl, že byl minimálně dvakrát přítomen tomu, kdy žalobce vůči žalovanému v souvislosti s pozemkem, který užíval, v době, kdy mezi účastníky byly přátelské vztahy a kdy se i se svědkem často scházeli, uvedl: „Dej 50 000 Kč nebo 100 000 Kč, a budeš mít pokoj.“ Přitom se žalobce usmíval a neřekl, komu má žalovaný peníze dát. Sám svědek, jak uvedl, to vnímal jako „šprým“, poněvadž žalobce zná jako „hecíře“.
Podle názoru Nejvyššího soudu se nemůže bez dalšího uplatnit názor, že zmiňovaná žádost (resp. zmiňované žádosti) žalobce o úplatek nebyla míněna vážně. Každý musí uvážit, zda jím pronášený žert musí být i nutně jako žert pochopen (nadto v případech, kdy údajně jen „žertující“ osoba dokonce zastává funkci, u níž nelze beze zbytku vyloučit možnost ovlivnit vyřizování určité úřední věci konkrétních osob). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu pak byla vyvozena tato právní věta: Pochybnost, zda jednání bylo míněno vážně, nebo zda se jednalo pouze o žert, je třeba přičíst k tíži toho, kdo ji vyvolal.
Pozor, v obchodu se nežertuje K obdobným výsledkům dospěly i americké soudy při posuzování případu Lucy v. Zehmer . V uvedeném případě byly žalovanými A. H. Zehmer a jeho žena, kteří vlastnili tzv. Fergusonovu farmu ve Virginii. Žalobcem byl W. O. Lucy, který se se žalovanými dlouho znal a měl o Fergusonovu farmu velký zájem.
V sobotu 20. prosince 1952 žalobce vstoupil do restaurace vlastněné žalovaným s lahví whisky v ruce. Žalobce se žalovaným vypili významné množství tvrdého alkoholu a diskutovali o možnostech prodeje farmy. Žalovaný napsal na účtenku: „Tímto souhlasím, že prodám W. O. Lucymu celou Fergusonovu farmu za částku 50 000 dolarů, která je pro kupce přijatelná.“ („We hereby agree to sell to W. O. Lucy the Ferguson Farm complete for $50,000 title satisfactory to buyer.“). Toto oznámení bylo podepsáno Zehmerem a jeho ženou. Zehmer později uváděl, že jeho žena byla zmatená žádostí, aby podepsala účtenku, ale že se podvolila, když ji Zehmer ujistil, že jeho záměr prodat farmu byl jenom vtip.
Příští den Lucy najal advokáta, aby mu prověřil právní titul. Po poradě s advokátem, který Lucyho ujistil, že titul je v pořádku, Lucy napsal dopis Zehmerovým, ve kterém se jich ptal, kdy uzavřou celý obchod, když jim nabízel oněch 50 tisíc dolarů. Na to mu Zehmer odpověděl, že nikdy neměl v úmyslu farmu prodat a že dokument podepsaný jím a jeho ženou byl jen žert, který udělal v žoviální atmosféře, při které si opilí kamarádi společně užili večer. Zehmer se dovolával svědků, kteří dobře znali okolnosti a kteří stejně tak jako Lucy věděli, že byl příliš opilý na to, aby souhlasil s nějakým prodejem.
Soud uvedený případ posoudil tak, že Zehmer nebyl opilý do té míry, že by nebyl schopen si uvědomit a porozumět povaze a následkům, které jeho podpis uvedeného dokumentu přinese. Zehmer tak zkrátka nebyl opilý natolik, aby jeho opilost způsobila neplatnost smlouvy. Okolnosti, které provázely uvedenou transakci, byly takové, že Lucy se mohl oprávněně domnívat, že šlo spíše o vážnou obchodní transakci než o žert.
S ohledem na výše uvedené případy je zřejmé, že soudy chrání dobrou víru toho, kdo se domnívá, že určité jednání žertem není. Z toho je pak možné vyvodit poučení, že v obchodních vztazích se nežertuje. Pokud se však přeci jenom žertuje, tak je třeba žertovat tak, aby nikdo nebyl na pochybách, že jde o žert. Důsledky takového nejasného jednání budou totiž posouzeny k tíži toho, kdo tímto nejasným způsobem jednal.
Kanadský žert č. 1: zlato Kanadské žertíky (anglicky practical jokes) jsou určitou formou zábavy, která nemusí být pro oběti těchto žertíků příjemná. Vzhledem k tomu, že se jedná o záměrné, naplánované jednání, je dána v těchto případech odpovědnost žertéře za způsobenou škodu.
Dle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá každý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. V právním řádu sice neexistuje právní povinnost takového druhu, že by bylo zakázáno si z druhého člověka dělat legraci, ale existuje obecná preventivní povinnost předcházet vzniku škod na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí (§ 415 ObčZ). Pokud by byla při určitém žertíku někomu způsobena škoda, byl by ten, kdo ji způsobil, povinen takovou škodu poškozenému nahradit.
Obdobně to platí i ohledně odpovědnosti za zásah do osobnostních práv, kdyby se žertující člověk takového zásahu dopustil. V případě, kdy se bude člověk po takovém žertu cítit „jako blbec“, bude totiž zpravidla znamenat zásah do osobnostních práv. Hezkým příkladem takového žertu je případ Nickerson v. Hodges.
Žalobci byli dědicové paní Nickersové, která podala žalobu o vyplacení částky 15 000 dolarů jako odškodnění za finanční ztrátu, fyzickou a psychickou újmu kvůli ponížení a újmu na dobré pověsti. Žalobkyně byla zlatokopka, které předpověděli budoucnost, že její dědicové najdou hrnec zlata. Žalovanými byli její sousedé, kteří udělali aprílový žertík. Zakopali uzavřený kbelík, který naplnili kameny, blízko místa, kde žalobkyně právě hledala zlato. Na kbelík napsali vzkaz: „Neotvírat dříve než za tři dny a oznamte to všem dědicům.“ Žert nevyšel, jak si žalovaní představovali, neboť žalobkyně dodržela jejich pokyny doslova. Myslela si, že našla poklad, proto si kbelík deponovala v bance. Shromáždila příbuzné a teprve potom kbelík otevřela a zjistila, že je to žert. Cítila se silně ponížená, a proto podala žalobu. Rozhodnutí soudu se však nedožila. Soud přiznal dědicům částku 500 dolarů s tím, že uvedl, že kdyby žalobkyně žila, přiznal by jí odškodnění za způsobené nepříjemnosti. Kanadský žert č. 2: zuby Dalším zajímavým právním aspektem kanadského žertíku je, zda se na něho vztahuje pojištění, či nikoli. Slavným případem v této souvislosti byl Woo v. Fireman Fund Insurance Company. Žalobcem byl zubař Robert Woo, který si udělal legraci ze své zaměstnankyně Tiny Albertové. Tina Albertová pracovala u doktora Woo pět let jako zdravotní sestra. Její rodina chovala prasata, o kterých v práci často mluvila. Na adresu vepřů pak doktor Woo v průběhu jejich spolupráce pronesl několikrát velmi kritický komentář. Albertová požádala svého zaměstnavatele, aby jí jako pacientce vyměnil dva zuby za implantáty. Při operaci, kterou dr. Woo prováděl, bylo třeba uvedené implantáty fixovat pomocí speciálního držáku. Při operaci, během které byla Albertová pod anestezií, dr. Woo a jeho tým v jednom okamžiku sundal Albertové dýchací masku a připevnil jí držák s kančími zuby, který si předtím nachystal. Albertovou s kančími zuby vyfotil, pak přehodil držáky s požadovanými implantáty a operaci úspěšně dokončil. Dr. Woo, který chtěl původně Albertové fotografie ukázat, se nakonec rozhodl, že jí je ukazovat nebude, protože jsou ošklivé, a dal je zdravotní sestře. Asi za měsíc, když měla Albertová narozeniny, jí její fotografie ukázal personál dr. Woo. Albertová z toho byla šokovaná a z oslavy odešla. Do práce se přes telefonické a písemné omluvy dr. Woo již nevrátila. Brzy poté svého zaměstnavatele zažalovala za urážku, porušení soukromí, nezaplacení práce přesčas, nedbalost při zdravotní péči, provádění lékařského zákroku bez informovaného souhlasu pacienta a emocionální otřes.
Woo měl u Fireman's Fund sjednáno pojištění profesní odpovědnosti, pojištění odpovědnosti zaměstnavatele a pojištění obecné odpovědnosti. Woo proto vyzval tuto pojišťovnu, aby uvedenou pojistnou událost s jeho zaměstnankyní vyřešila, což pojišťovna odmítla, neboť to, co doktor Woo udělal, nesouviselo s výkonem jeho lékařské praxe.
Woo si najal advokáta, který se dohodl se zaměstnankyní mimosoudně tím, že jí zaplatil 250 000 dolarů. Poté zažaloval pojišťovnu za porušení pojistných podmínek. U nalézacího soudu vyhrál, když soud shledal, že pojišťovna porušila zákon, a přiznal žalobci částku 750 000 dolarů a dále náhradu škody, kterou vyplatil Albertové (250 000 dolarů).
Pro uvedený případ bylo důležité posouzení definice „výkon praxe zubního lékaře“ (the practice of dentistry), která ve své definici obsahuje frázi „osoba, která vlastní nebo provozuje zubní ordinaci“ (a person who owns or operates a dental office). Soud dovodil, že v okamžiku, kdy provedl žalobce svůj žert, operoval v zubní ordinaci, tedy prováděl praxi zubního lékaře. Tento názor nicméně nebyl přijat jednoznačně. U Nejvyššího soudu státu Washington tento názor převládl poměrem 5 : 4. Disentující soudci poukazovali na rozpačitý výsledek soudu, kdy pachateli neprofesionálního chování (dr. Woo) je přisouzeno mnohem více peněz od pojišťovny než skutečné oběti, která utrpěla trauma.
***
Přestupkem může být i správná věc na nesprávném místě, jako když je prase v salónku místo v maštali.
Pochybnost, zda jednání bylo míněno vážně, nebo se jednalo o žert, je třeba přičíst k tíži toho, kdo ji vyvolal.
O autorovi| MICHAL ŠALOMOUN, Autor (* 1974) je advokát, absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Text je výňatkem z jeho disertační práce Právní aspekty humoru (2010). Titulek a mezititulky jsou redakční.
