Středa 1. prosince 2021, svátek má Iva
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kde končí zákon, začíná tyranie

Česko

POLEMIKA

Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Jiří Weigl, jehož úřadu si vážím, mě v jinak zajímavé a kultivované polemice O materiálním jádru ústavy (LN 13. 9.) označuje poněkud rozmáchlým gestem za obhájce soudcovského aktivismu. Weiglův text k bezprostřední odpovědi doslova vybízí.

Ponecháme-li stranou Weiglovo zcela chybné historizující „vysvětlení“ pravomocí německého ústavního soudu (podobné pravomoci má dnes přece i mnoho jiných ústavních soudů po celém světě), prvním mýtem je představa, že vůle lidu se projevuje, jak tvrdí Jiří Weigl, „prostřednictvím jeho volených a jemu odpovědných zástupců, kteří tvoří parlament“. Tato představa vychází z rousseauovského přesvědčení francouzských revolucionářů, že obecná vůle lidu se projevuje vůlí zákonodárnou, zatímco soudci jsou jen úředníci státu, kterým není radno věřit. Naproti tomu dějiny americké revoluce, která na rozdíl od té francouzské neskončila v teroru a despotickém režimu, nás učí, že obecnou vůli lidu i zákonodárného sboru je nezbytné podřídit ústavě jako nejvyššímu zákonu v politické obci. Dohled nad dodržováním ústavy musí mít přirozeně nějaký soudní orgán, tj. v amerických podmínkách Nejvyšší soud a v naší kontinentální právní kultuře ústavní soudy. Jen tak se lze totiž vyhnout největšímu politickému riziku, které shrnul ve své době John Locke takto výmluvně: „Kde končí zákon, tam začíná tyranie.“ V této zemi vládne ústava O tom, kam až ve svých pravomocích mohou ústavní soudci zajít a jaké interpretační techniky přitom mohou použít, budeme vždy vést spory, ale rozhodně nikdo netvrdí, že soudci nejsou ve výkonu své funkce nijak omezení. Omezuje je samotný text ústavy, ale i jejich vlastní nálezy a odůvodnění i argumenty, které v nich kdy použili. V právní vědě se tomu říká sebeomezení nebo také sebeuměřenost v tom, co a jak soud může a co již nemůže rozhodnout.

Podíváme-li se na text naší ústavy, z jejího druhého článku je patrné, že Weiglovo tvrzení o vůli lidu projevující se prostřednictvím parlamentu v českých podmínkách prostě neplatí. První článek výslovně stanoví, že lid vykonává státní moc „prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“ a třetí článek potom praví, že tuto státní moc lze „uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Ačkoli se vždy budeme přít o její výklad a význam, v této zemi vládne ústava jako základní zákon politické obce, zatímco parlament je jen jedním ze tří mocí a mnoha orgánů, prostřednictvím které lid vykonává státní moc.

Naše demokracie není lidová, ale ústavní a liberální, což znamená, že svrchovaná moc je definovaná ústavou a její součástí je katalog občanských práv a svobod, které musí soudy chránit i proti každé parlamentní většině. Soudci si nemohou uzurpovat státní moc, protože mohou soudit pouze spory, se kterými se na ně obracejí právní subjekty. Ani český parlament ale nemůže žít v iluzi, že by se výlučně v jeho útrobách generovala svrchovaná vůle lidu. Ačkoli je i potenciálním ústavodárcem, parlament sám musí text své vlastní ústavy respektovat a dodržovat.

Pro zákonodárnou moc tedy platí stejný princip sebeomezení, jaký platí pro Ústavní soud, i když je pravda, že v ústavodárné roli může parlament nakonec změnit ústavu a tím i existující systém brzd a rovnováh. Aby ovšem v takové výjimečné a potenciálně destruktivní situaci parlament nepřekročil meze demokratické ústavnosti, máme v ústavě článek 9, jehož druhý odstavec nepřipouští změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu. Právě v tom spočívá materiální jádro ústavy, jehož definitivním interpretem nemůže být v našem ústavním systému nikdo jiný než Ústavní soud.

Tyto brzdy a rovnováhy nejsou českou specialitou, a už vůbec nemají nic společného se soudcovským aktivismem. Jedná se o naprosto běžný ústavní systém, který v různých obměnách funguje v dnešních evropských parlamentních demokraciích. O to víc překvapí, že ani nejvyšší úředníci státu nechtějí pochopit, že moc parlamentní většiny prostě nemůže být jakýmsi „prazdrojem“, z něhož tryská svrchovaná moc lidu, ale že i tato většinová parlamentní vůle musí jisté principy bez výjimky respektovat.

O autorovi| JIŘÍ PŘIBÁŇ, právník a VŠ pedagog

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!