V reunionu se už sešli Led Zeppelin a The Police, do Prahy přijede Ringo: máme rádi živou vzpomínku na hudbu, jež nás provázela před lety. Klavírista Chick Corea a vibrafonista Gary Burton se sice tu a tam setkávají na pódiu po celý život, přesto hodně posluchačů vnímá jejich spojení jako připomínku prvního společného alba: Crystal Silence z roku 1973. Zvukově omamný soutok klavíru a vibrafonu, girlandy tónů, z nichž se rozlévá pocit, jako by někdo sypal z věder perly a korály: to byl jejich jazz. Jeho impresionistické odstíny, suverénní kompoziční skelety a šťavnatý rozlet oslovily mnohem širší publikum než jen stabilní příznivce jazzu.
Crystal Silence při vší originalitě nebylo v době vzniku osamocené. Jestliže v šedesátých letech formulovali moderní jazz Američané, následně se jejich impulzů chopili i muzikanti z Evropy – včetně našich, Miroslava Vitouše či Jiřího Stivína. Promýšleli a instinktivně hledali, jak spojit milovaný styl s cítěním a tradicemi nás, kteří jsme se narodili blíž Dunajské deltě než deltě Mississippi.
Jedna z těchto osobností brzy zběhla od hry na kontrabas, ale hudbě se nevzdálila. Manfred Eicher v roce 1969 založil v Mnichově vydavatelství ECM (Editions of Contemporary Music). Producent, pro něhož je hudba samotným středem života, zůstává dodnes plně aktivní, nyní už ověnčen Grammy a jinými poctami. Ale skutečně revoluční byla první dekáda, kdy v ECM vedle Crystal Silence vykrystalizovala sama identita evropského jazzu. Ironií je, že na ní měli slušný podíl i hráči z USA. Jak je to možné?
Jak oplodnit jazz Evropou Na konci šedesátých let si začínající producent Eicher všiml dvou klavíristů: Armanda „Chicka“ Corey a Keitha Jarretta, který hrál na elektrický klavír s Milesem Davisem. Oba muzikanty vybídl, ať zkusí sólově volně improvizovat, oběma pak improvizace vydal na své nové značce ECM. Podstatné je, že oba muzikanti z americké scény neměli v USA v té době podporu: vydavatelé jazzu na tom byli hůř než dříve, všechno válcoval rock a pop.
Zájem Evropy přišel v pravý čas. Eicher tak pod svými křídly shromáždil muzikanty z obou světadílů. Někdy sám navrhoval kombinace a obsazení skupin, hudebníci se začali ovlivňovat. Z Ameriky tu byl kytarista John Abercrombie, bubeník Jack DeJohnette či trumpetista Don Cherry, z Evropy švédský saxofonista Jan Garbarek, polský trumpetista Tomasz Stanko či zmíněný náš kontrabasista Miroslav Vitouš. ECM byla nezávislá značka a Eicher tvrdí, že kritériem pro vydání pro něj byl vždycky jen vlastní vkus a kontrolní pohled na stav bankovního konta. V roce 1972, vlastně úplnou náhodou, uslyšel producent ECM duo Chicka Corey a Garyho Burtona.
Každý zvlášť tehdy vystupovali na mnichovském festivalu – a shodou okolností v noci zůstali jako poslední dva hráči na jam sessionu. Dřív už se setkali: bylo to ale vždy v kvartetu, kde se jejich dva výrazné nástroje nešťastně tloukly a překrývaly. Tady, bez rytmické sekce, se jejich zvuk náhle přirozeně rozlil do sebe. Eicher slyšel svobodný duet, pro který Gary Burton později našel slova „popovídání s nejlepším přítelem“.
Jejich hra má dva póly: jedním jsou radostí prostoupené rytmy a melodie, viz úvodní Seňor Mouse, v němž je slyšet Coreův hispánský původ. A pak tu ve volnějším tempu, ozvěnách a držených tónech opalizují krásné, nezvyklé souzvuky: to je ten titulní Křišťálový klid, nebo snad Krystalické ticho (název je dvojznačný), k němuž se tak dobře hodí nebeská modř s vycházejícím sluncem na obalu. Muzikanti stihnou při střemhlavé jízdě mnoho spontánních detailů, v jádru skladeb jsou ale kompozice. Lze tu slyšet i Children’s Song, zárodek pozdějšího cyklu Dětské písně, kterým si Corea vlastně odžil okouzlení Bélou Bartókem a jeho cyklem Mikrokosmos. Duo později dokonce přímo nahrálo Bartókovy Bagately.
Té hudbě se začalo říkat komorní jazz: nejen pro malé obsazení, ale i pro citelnou spřízněnost s evropskou komorní hudbou. Eicher neměl velké ambice, když Crystal Silence natáčel. Ohlas byl však obrovský, stejně jako u improvizačních seancí Keitha Jarretta. Finanční úspěch pomohl naplno rozjet ECM, značku, která v následujících letech měnila tvář hudby.
Producent jako autorský tvůrce V čem spočívala „evropskost“ tehdejší vlny? Nešlo zdaleka jen o to, že Jan Garbarek našel výraz svých saxofonů ve skandinávské lidové muzice. Eicher má silné přesahy do filozofie a hudby, sám natočil film Holocén podle novely Maxe Frische. Mládí prožil s dekádou autorského filmu, jako starší se stal hrdým hudebním dramaturgem filmů Jeana-Luka Godarda a také vydal jeho díla. V učednických letech chodil okukovat, jak to při natáčení dělá Herbert von Karajan. Suma sumárum: měl jasno v tom, že autorským osobnostem nemají co diktovat účetní a zištní podnikatelé. Sám se takovou osobností stal: už necestoval za hudebníky do New Yorku, cestovali oni – do norské metropole. „V Oslu nahrávám hudbu nesmírně rád, hlavně kvůli světlu a atmosféře, kterou světlo dokáže vyvolat,“ vysvětlil. Muzikanti vyprávějí, že s obzvláštním důrazem je tu milovník severského šerosvitu Eicher vodí do metropolitního muzea Edvarda Muncha.
ECM nebyli sami, ale především tam se otevřel jazz komorní hudbě a komorní hudba jazzu. Ten přístup nakazil další generace: třeba když v roce 1976 u ECM debutovala budoucí hvězda, tehdy jednadvacetiletý kytarista Pat Metheny.
Producent, který je ve studiu muzikantům permanentním partnerem s konkrétními hudebními připomínkami a náměty, natáčí album většinou tři dny: dva dny se hraje, třetí mixuje. Od počátku kladl důraz na zvuk: jemnost, někdy až vypreparovanou čitelnost. Reklamním sloganem se stal citát z kanadské recenze: Nejkrásnější zvuk po tichu. Crystal Silence plně odpovídá téhle „klasické“ poloze ECM.
Přinejmenším od alba Keitha Jarretta The Köln Concert (1975) byl Manfred Eicher producentskou hvězdou, velké zpěvné improvizace se dodnes prodalo přes dva a půl milionu nosičů. Hudebníci viděli jeho zkušenost a výsledky, proto mu důvěřovali. Jistě, ne bez výjimky: Iva Bittová svého času zájemci Eicherovi vzkázala, že může natáčet pouze v kostelíčku v Lelekovicích. Ze spolupráce tak sešlo a do katalogu ECM se dostala až po letech, s převzatou nahrávkou projektu Mater, jehož protagonistou je slovenský skladatel Vladimír Godár.
Je to logická část příběhu, ale i past na sběratele: ECM se rychle ustavila jako svět pro sebe, samostatný žánr. Ten pocit podpořila i grafická stránka. Eicher jako by věděl, že prodávat čirou abstraktní hudbu (bez textu, bez společenského kontextu, bez skandálních osudů autorů…) lze s jistotou jen tak, že k ní přidá příběh. Udělal to jemně: zasnoubil hudbu se snímky oblohy, oceánu, širých krajin. Vedle nich figurovaly na obalech abstraktní kresby, jindy jemně nepravidelná struktura vznikla tak, že autor přefotil zmuchlaný bílý polštář. Eicher ukazoval k nekonečnu, k hudbě jako znějící paralele vztahů, které vyvěrají z přirozeného světa a za viditelným horizontem pokračují pořád dál. Po dvaačtyřiceti letech existence se dnešní ECM už víc opakuje a také čas vyprodal některé dřív čerstvé významy. Ale tady jsme v době, kdy pojmy jako world music a new age byly v plenkách. Eicher si navíc dokáže vybírat spolupracovníky. Časem k nim přibyl český výtvarník Jan Jedlička: v ECM dokonce kvůli jeho fotografickým cyklům Zimní cesta k moři či Kuchařky založili knižní edici.
Sedmdesátá léta byla, co se týče hudebních inovací, érou mohutného nástupu punku. Eicher dal velký dar publiku, kterému je cizí pouliční a periferní dekadence punkového gesta, a přece chtěli procítit v hudbě něco současného. Eicher jako by uprostřed Evropy odolal skepsi moderní společnosti a vyhmatával hudbu vznešenou, někdy až salonní, mnohokrát však úžasně novou. Jeho producentská ambice spojovat norského Garbarka s indickým Shankarem, brazilským Nanáem Vasconcelosem nebo českým Vitoušem je odrazem utopického doufání, že i lidé s různými kulturními kořeny mohou najít společnou řeč. Ukázal, že v malém to funguje.
Hudba ECM na moderní svět nereaguje špinavou estetikou. Neklade si snadný úkol: hledá možné pokračování umění, jak ho určilo 19. století a moderna. Nechce se zesměšnit konzervatismem, naopak dost udatně kličkuje mezi rizikovými zónami. Věří, že možnosti krásy nejsou vyčerpané.
