Minulou neděli jsem se vrátil z Paříže, která celý týden předtím žila módou: konal se tu Paris Fashion Week, kde návrháři představili své kolekce na jaro a léto 2010. Znamená to, že v městě nad Seinou se v jednu chvíli sešly tisíce modelek, fotografů, vizážistů, kadeřníků, stylistů, obchodníků a redaktorů světoznámých módních časopisů. A zatímco po celém světě hlásají novinové titulky burzovní propady a firmy si tvoří krizové scénáře, Paříž jako by si dál žila svůj vlastní život – luxusní, inspirativní a provoněný Chanelem No. 5.
Padělky v centru města Ekonomickou krizi pociťujeme všichni. I já se každý den bojím o práci, začal jsem si kupovat recyklovaný toaletní papír bez parfemace namísto trojvrstvého meruňkového s obrázky, ze svých dvou kapučín za 89 Kč jsem přesedlal na jedno latté za 69 Kč denně a do práce jsem začal jezdit MHD. V mém životě však pořád existují věci, kterých se nevzdám: podobně jako nedopustím, aby v mém bytě svítily umrlčí úsporné žárovky připomínající přítmí Strašnického krematoria, nestrpím ve svém šatníku nekvalitní oblečení a napodobeniny. Tato má úchylka mě však řadí k utlačované menšině milovníků kvalitní a originální módy, kterých není v české populaci podle mého odhadu víc než deset procent.
Jak jinak si vysvětlit, že při své nedávné návštěvě nově zrekonstruovaného obchodního domu Máj na Národní třídě v Praze (nově se honosí poangličtěným názvem My) jsem v designových regálech našel kabelku za necelých 800 Kč, která se až nápadně podobala loňské limitované edici kabelek Longchamp, po nichž se v pražském obchodě Beltissimo jen zaprášilo. Dovolili by si snad obchodníci nabízet takové zboží, kdyby nečekali, že se snadno prodá? Ato už vůbec nemluvím o pražských ulicích, plných žen s nepovedenými napodobeninami kabelek Louis Vuitton, které si přivezly z letní dovolené v Turecku. „Prosím tě, ty naděláš!“ slyším svou matku. „Myslíš si, že jsou všichni blázni jako ty? Proč bych měla platit za kabelu třicet tisíc, když si můžu skoro tu samou pořídit za pár korun? Ten rozdíl stejně nikdo nepozná a mně se za pár měsíců přestane líbit. Škoda peněz!“
Vzpomněl jsem si na matčina slova cestou na letiště, odkud jsem odlétal do Paříže. Svým názorem, že na napodobeninách není nic špatného, ve mně zasadila semínko pochybnosti a já se najednou cítil ve své pravé kožené bundě, značkových džínách a teniskách z limitované návrhářské kolekce nepřístojně. Pozoroval jsem lidi kolem sebe: postávali tu oblečeni do nevýrazného oblečení, v ruce kufříky s logem Sansomite (ano, čtete správně) a čekali na let do města módy. Neubránil jsem se myšlence, že jsem opravdu divný.
Na trh v šatech od Diora Uklidnil jsem se až ve chvíli, když jsem na Rue de Faubourg Saint-Honoré uviděl drobnou brunetku s dokonale vyžehlenými vlasy a precizně střiženou ofinou. V obchůdku na rohu ulice nakupovala čerstvé ovoce, a když jsem se na její černočerný outfit zadíval pozorně, rozpoznal jsem dokonalou siluetu šatů Dior s balonovými rukávy, které doplňovaly nízké semišové kozačky značky Balmain, poseté kovovými sponami, jejichž cena se pohybuje kolem 1300 eur. Mé srdce zaplesalo: Pařížané módě rozumějí, znají trendy, a co je důležité – oblečení svých návrhářů opravdu nosí.
Když jsem však procházel ulicí dál a pozoroval svůj obraz ve výlohách luxusních butiků, začalo mi docházet, že ani já nejsem bez viny. Černý šál, který jsem si pořídil před pár týdny v Zaře, jako by z oka vypadl tomu, co mají u Gucciho (pokud tedy pominu, že ten je posetý logy, kdežto můj je čistě černý). „Káže vodu, pije víno!“ znělo mi v uších. A vzpomněl jsem si na scénu z filmu Ďábel nosí Pradu, kde šéfredaktorka módního časopisu Runway vysvětluje své nebohé asistentce, oblečené v modrém svetru z výprodeje, že modrá barva pulovru opravdu nebyla nápadem levného výrobce, ale má reálné kořeny, sahající až k ikonické módní přehlídce jistého návrháře, který tuto barvu použil jako první v historii. Inspirace, nebo kopírování?
A v tu chvíli mi to došlo. V oděvním průmyslu existuje velké množství věcí inspirovaných modely známých návrhářů, ale inspirace není to samé co slepé kopírování.
Stovky fotografů, televizních štábů a redaktorů, kteří navštívili velkolepé módní přehlídky během Fashion Weeku, posílaly do světa informace o nových trendech. Tím zahájili koloběh, který se v módě opakuje každým rokem znovu: od luxusních značek přejdou trendy k těm méně luxusním, pak ještě dál přes módní řetězce až po kolekce oblečení navržené pro levné supermarkety.
Říkáte si, že tak je to v pořádku? Že tak to má být? Že moje matka má pravdu? Možná. Pak je však na čase položit si jednoduchou otázku. Když budeme všichni nakupovat běžnou konfekci a napodobeniny, které jsou obzvláště v Česku tak populární, nedopadne většina módních domů jako Escada, která se potýká s krachem? Co když kvůli nám bude za pár let značka jako Chanel jen něčím, co kdysi bývalo slavné? A přemýšlejte ještě dál: když luxusní módní domy zmizí z povrchu zemského, kým se budou levné módní řetězce inspirovat, koho budou asijské továrny plné nezletilých šiček napodobovat? Sebe samé?
Paříž jsem opustil se smíšenými pocity a novým tričkem v tašce. Nebylo za stovky eur od věhlasného návrháře, ale nebylo to ani tričko za tři eura z blešího trhu. Koupil jsem ho v designovém obchůdku s názvem „No Prada“. A proč ne? Není to napodobenina a nehraje si na něco, co není. Naopak dává světu najevo svůj názor.
Jaký je ten váš?
***
Od luxusních značek přejdou trendy k těm méně luxusním a skončí v kolekci oblečení pro supermarkety.
