Jak to vypadá, když básník získá řidičský průkaz? „Ukazuji své milé,/ jak umím řídit. Auto se třese./ Pokrývku rozkládáme roztouženě -// Znovu se našly i brýle,/ odložené v lese./ Byli jsme, tak přirozeně!“ „Cenu Jiřího Ortena dostala letos ta Hůlová a pak ještě někdo, myslim, že to je básník...“ I tak si lze představit reakce na letošní laureáty Ceny Jiřího Ortena, která je určena autorům do třiceti let. Porota ocenění rozdělila mezi nejnovější prózu Petry Hůlové s názvem Umělohmotný třípokoj a básnickou sbírku Suť Jonáše Hájka, vydanou nakladatelstvím Fra. Dělení cen je sice věc podivná, ale v tomto případě lze říci, že obě knihy jsou hodné pozoru, a ocenění s více než dvacetiletou tradicí na ně správně poukázalo.
Nehraj krutě na moji mysl Zatímco u Petry Hůlové se jedná již o čtvrtou knihu, a autorka už je tudíž dostatečně mediálně „proprána“, Suť je básnickým debutem. Její autor nejprve publikoval na literárním webu Totem.cz, kde může „kdokoliv cokoliv“ a kde autoři vystupují pod svými „nicky“, tedy přezdívkami. Jonáš Hájek toto prostředí považuje dnes pro mladé autory za přirozenější než literární časopisy.
Později nicméně donesl své verše Karlu Šiktancovi. A věhlasný autor je doporučil básnickému kolegovi Petru Hruškovi, který společně s prozaikem Janem Balabánem vydává časopis Obrácená strana měsíce. Právě tam následně básně Jonáše Hájka vyšly. Letošní knižní debut pak měl jako redaktor na starosti další z básníků, Petr Borkovec.
Jonáš Hájek (1984) je pražským rodákem a dlouhou dobu se aktivně věnoval hudbě, především hře na violoncello. Nyní studuje hudební vědu na Filozofické fakultě UK a pracuje v hudebním nakladatelství, kde připravuje k vydání komorní díla českých autorů.
Hudební odkazy lze nalézt i v básních. Jedna z nich se třeba jmenuje Mozart: „Vzpomínáš? Vyhlídka, zmrzlinový dort,/ snad někde v Itálii, v létě.../ Tvůj výstřih -jak dominantní septakord/ mé touhy, která probodne tě.// Neříkám pravdu? Ó nehraj krutě/ na moji mysl jako na nástroj.../ Uznávám, drahá: cosi fan tutte./ Pohled se ztupil, roztál. Klamný spoj.“ Z hudebního názvosloví pochází i závěrečný výraz „klamný spoj“, označující jistý překvapivý harmonický postup ve skladbě. Jan Štolba v recenzi básnické sbírky Suť, kterou přinesly LN, však upozornil: „Hranice, kdy autor přestane ,klamné spoje‘ pouze odhalovat a začne je aktivně vytvářet, je křehká.“ A sám básník sympaticky připouští, že Jan Štolba přesně označil dvě básně, které i sám s odstupem cítí jako přece jen slabší.
Vír poznání tě pije...
Většinu veršů z knihy Suť lze ale považovat za zdařilou, po jejich přečtení zůstává výrazný dojem. Utkví třeba čtyřverší básně Aral: „Vyndat špunt, pustit vodu. Líně/ zkoumat svůj obraz na hladině./ Vír poznání tě pije ze všech stran./ Jak stojíš na dálnici. Vyčerpán.“ Právě k této básni odkazuje i text Petra Hrušky na obálce: „Přirozeně nechává poezii její sílu vhlížet do skutečnosti, v tomto případě do skutečnosti zvláštně pomalé a jímavě obyčejné. Vidění, v němž si nepřekáží benzinová pumpa s tajemstvím - to je mi zvlášť drahé.“
Některé z básní sbírky byly inspirovány fotomontážemi Jana Šplíchala, kterého básník poznal ve sboru Českobratrské církve evangelické. A co se týče básnických oblíbenců, vedle již jmenovaných k nim patří Pavel Kolmačka, Bohdan Chlíbec či Antonín Brousek. Jonáš Hájek ovšem upozorňuje, že je velký rozdíl mezi čtenářskou zálibou a přímým vlivem.
A proč rodilý Pražan umísťuje své básně tak často na venkov? Zaprvé zmiňuje, že místům, kde se pohybuje obvykle, záhy přestává rozumět, zadruhé pak zde své sehrála rodinná chata ve Vranově nad Dyjí. „Chtěl bych přemáhat význam ve prospěch smyslu, chtěl bych se zabývat bohatstvím nevysloveného,“ vyslovuje básník své krédo.
