Americkou obdobou Vinnetoua a Old Shatterhanda jsou Indián Tonto a Osamělý jezdec. Ti se objevují i v titulu povídky Shermana Alexieho Jak se Osamělý jezdec a Tonto do sebe v nebi pustili pěstmi. Překladatel Jiří Hrubý k tomu poznamenává: „Indiáni - a v každém případě Sherman Alexie -Tonta z duše nesnášejí.“ Indián až na třetím místě Sherman Alexie (1966) evidentně nesnáší stereotypní pohled na indiány. Je to totiž autor inteligentní -a stejně tak zábavný. O tom se čeští čtenáři mohli přesvědčit již před čtyřmi lety díky překladu knihy Deset malých indiánků.
Jeden z Alexieho hrdinů v ní říká: „Na dlouhém seznamu věcí, co jsem, bych za uplynulých sedmadvacet let dal indiána na třetí místo, za ,hořce zábavný‘ jako číslo dvě a ,nadrženej hajzl‘ jako číslo jedna.“
Apo seznámení se s romány Johna Updikea či Dona DeLilla, reagujícími na 11. září 2001, nutno také zopakovat, že Sherman Alexie o tomto tématu napsal velmi palčivou povídku Kdo mi to dosvědčí?: „Nemyslíte, že někde v těch věžích byl nějakej hnusnej hajzl, který se v noci vkrádal do dceřina pokojíku a znásilňoval ji do zadku?
Nemyslíte, že existuje nějaká dcera, která tu chodí kolem a šeptá si něžně a obdivně Usámovo jméno?“
Kdo četl Deset malých indiánků (2003), jistě se tak těšil na další setkání s Shermanem Alexiem, které nyní zprostředkovalo nakladatelství Paseka . To přineslo povídkový soubor pocházející z roku 2005.
Jeho původní název je The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven. Pro český překlad ale byl zvolen jednodušší název Kouřové signály. Tak se jmenuje film, jehož námětem se stala povídka Když se řekne Phoenix v Arizoně, též obsažená v nyní vydané knize.
Kouřové signály opět nabízejí příběhy indiánů - Thomase Rozdělává oheň, Franka Hodně Koní či Lestera Trosky -, kteří holdují alkoholu, hrají basketbal, neustále si vymýšlejí příběhy, snaží se odejít z rezervace, aby se tam pak zase vrátili...
Ale tito outsideři, jejichž počínání je popisováno s pochopením a zároveň s humorem, jsou českému čtenáři blízcí - klečí v prachu, ale jejich oči hledí k nebi.
Ostatně stačí si přečíst názvy povídek: Protože táta vždycky říkal, že je jediný Indián, co ve Woodstocku viděl Jimiho Hendrixe hrát „Hvězdnatý prapor“, Na jediném semaforu v rezervaci přestala svítit červená či Nevlastní bratr Ježíše Krista spokojeně žije v rezervaci kmene Spokane. Už z nich je jasné, jaký přístup Sherman Alexie ve svých prózách uplatňuje.
Bez vitaminu C to nejde Nicméně povídky Kouřových signálů se přece jen od Deseti malých indiánků liší. Předchozí kniha přinesla prózy na pomezí povídky a novely, které se však v žádném případě nezdály rozvleklé. Naopak bylo příjemné sledovat Alexieho styl, který se podobal pomalu letícímu šípu, jenž si udržuje konstantní výšku.
To povídky Kouřových signálů jsou o mnoho kratší a uvnitř také jaksi trhanější - často se rozpadají do samostatných oddílů. To je ale změna pouze povrchová, jinak zůstává Sherman Alexie - v dobrém slova smyslu - stejný: výrazný.
Komu by v mysli neuvízla třeba věta z Rodinného portrétu: „ ,Bez vitaminu C to nejde,‘ řekla nám máma, ale já věděl, že myslí: ,Nechtějte všeho tak hrozně moc.‘ “
HODNOCENÍ LN **** Sherman Alexie: Kouřové signály
Přeložil Jiří Hrubý Paseka, Praha 2009, 216 stran
