Sobota 13. července 2024, svátek má Markéta
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kdo chtěl kariéru, věděl, jak na to

Česko

  10:47
Režisér Jan Kačer patří k tvůrcům, které okupace v roce 1968 a normalizace profesně a lidsky zlikvidovala. Musel opustit Činoherní klub, kde vytvořil skvělé inscenace jako třeba Revizor a Višňový sad, a odejít znovu do Ostravy.

Jan Kačer. foto: Hynek Glos, Lidové noviny

LN V čem byla 60. léta v českém divadle tak výjimečná?
Především tím, že se objevilo mnoho talentovaných lidí, kteří v sobě měli dětský zážitek konce války, sen o uspořádání světa, který se jim v době jejich největších schopností jevil dosažitelný. Paradoxem byla vedoucí úloha strany, možná vhodná pro vojenské velení bitev, ale v umělecké podobě zcela absurdní. Nechtěně tvořila normu přirozeného odporu proti zglajchšaltované, přísně sama sebe obdivující netvůrčí totalitě. Odvrat od „systému“ k „jedinečnosti“ člověka, pochybnostem, humoru, svobodě. A zvědavost - čím víc se systém uzavíral, tím větší byla touha po poznání. Nešlo jen o turistické poznání světa, ale o zkoumání možností člověka bez politických znamének, bez předsudků. Odklon od politiky souhlasu a jednotnosti se stal vlastně politikem. Kreativita jako radost a vábivá varianta mrtvého dogmatu.

LN Jak jste prožíval tzv. obrodný proces a dobu kolem okupace, tušil jste, kam to může dojít?
Obrodný proces byla okouzlující trhlina v zatemnění do jisté míry přetrvávající od válečného bombardování. Pro vážné tvůrce nic převratného, pro kolísající možnost volby k větší svobodě nebo setrvání v dobytých pozicích. Podle toho se to dělilo dál. Marasmus byl o to větší, že paprsek světla už nenechal poctivce na pochybách. Neznormovaní již kolaborovali vědomě.

LN Byla divadelní obec v té době soudržná a kdy a jak docházelo k prvním lámáním charakterů?
V divadle všechno dobré a poctivé dohromady drželo, normalizovaná volba ovšem dávala přednost starému: vedoucí úloze. Kdo chtěl kariéru, věděl, jak na to.

LN Co bylo v divadle po srpnu ’68 nejhorší?
Srpen byl nelítostný, hrozný, ale nekompromisně pravdivý. Nebylo výmluv. Kdo setrval v pozicích, vědomě lhal a udržoval mrtvolu při životě. Podle mě největší ztrátou byla posrpnová emigrace. Absolutní narušení kontinuity i iluzí. Nejistota kudy kam, Východ selhal a Západ zůstal neznámý. Odklon od duchovna k materialismu. Podivné. Touha mít se dobře, to je jako na Západě, ten obdiv k povrchnosti bez opravdové znalosti. Podceňování vlastních selhávajících a rozpadávajících se jistot. Na jedné straně beznaděj, na druhé úsilí překonat marasmus. To asi vedlo k listopadu.

LN Jak jste se vyrovnával s tím, že jste přicházel o práci, o režírovaní, o role, i s tím, že třeba vaše filmy šly do trezoru?
Ztráta práce je jako ztráta života. Vůbec nejde o kariéru, slávu a peníze. Život chlapa v plné síle pozbývá smyslu. Je třeba nadlidských sil k udržení energie bez chlastu, drog a krasavic. Režim v obraně pozic postupoval obezřetně a věděl, že je třeba lidi rozdělit pomocí fízlů, intrik a peněz. Ztráta přátel a spolupracovníků, uvržení do samoty, do pochybností, do nelásky. Deset let na galejích bez rodiny a bez přátel. Návrat už do jiné situace bez možnosti navázat na rozpracované dílo.

LN Co pro vás 60. léta znamenala, musela skončit tak, jak skončila?
Asi se všechno mělo stát, jak se stalo. Začínají nové „vševědoucí“ systémy, nové vedoucí role, přibyl mamon, sobectví, svoboda bez hranic. Je nutno začít znova u člověka a věřit, že už se narodil snílek s tvůrčím elánem a rukama bez poskvrny.