Dnes o soutěži, která se nepovedla, a může za to autor
Rozcházeli jsme se ve čtvrtek z profesorova pohřbu a Adriana Krnáčová už měla v hlavě nápad, jak smutek proměnit v čin. (Bývalá šéfka české Transparency International je atomový reaktor. Výkonná, až z ní jde strach, a člověk je rád, že slouží mírovým účelům.) Čin by mohl být tento: založit něco jako cenu Vojtěcha Cepla pro čtivé judikáty. Proč ne - ale nejprve je třeba zjistit, proč až dosud končí takové soutěže průšvihem.
Tuto středu, jak jste si jistě nevšimli, se v Brně podruhé udílela cena Ius et Societas. Je to cena za esej, slušně dotovaná (letos se mělo rozdělit až 100 tisíc korun), pořádá ji Vzdělávací nadace Jana Husa a brněnská fakulta pod záštitou všech tří hlavních soudů, ombudsmana a nejvyšší státní zástupkyně.
V novinách o tom nebyla ani čárka, a není divu. Přihlásilo se jen pět mladých právníků a eseje byly takové, že dva porotci navrhli první cenu neudělit (autor tohoto sloupku to náhodou ví, protože byl mezi nimi).
Viníkem bylo zadání, podle znalců obtížné, neřkuli pitomé: „Které soudní rozhodnutí za uplynulých 5 let by se mělo ocitnout v učebnici základů společenských věd pro střední školy a proč?“ Jak psal jeden vtipálek na blogu Jiné právo, příště by otázka mohla být - jaká učebnice teorie práva by měla být povinnou literaturou na ZŠ, hahaha. A když jsme se dosyta vysmáli, s pravdou ven: téma navrhl autor tohoto sloupku.
Existuje česká čítanka, která cituje velká soudní rozhodnutí? Měla by; v nejhorším ji musíme teprve napsat. Soudci přece mají psát i pro dějiny. Jako když Ústavní soud v prosinci 1993 vyložil, proč neuzná námitku promlčení u starých komunistických zločinů: „Jiné řešení by znamenalo vydat režimu totalitní diktatury osvědčení právního státu a tím i nebezpečný signál do budoucna: důkaz, že zločin se může stát beztrestným, je-li prováděn hromadně, organizovaně, po delší dobu a pod ochranou organizace, jež se zmocnila státu.“ Nebo když Nejvyšší soud (předseda senátu Petr Hrachovec) v prosinci 1999 zformuloval, co a proč považuje za justiční vraždy. Nebo když v březnu Nejvyšší správní soud (předseda senátu Vojtěch Šimíček) vyložil, kdy smí demokracie rozpustit politickou stranu.
Ale o tom se právní eseje nepsaly. Nejlepší z přihlášených autorů - letošní vítěz Daniel Bartoň z pražských práv -se věnuje velmi specifickému „šátkovému“ sporu z Británie (co si s tím mají počít pomyslní čeští studenti?). Druhý se věnoval banálnímu rozhodnutí o pokutě uložené s přihlédnutím k majetkovým poměrům. Třetí slibně začal nálezem „Lisabon I“ Ústavního soudu, ale použil ho jen jako nosič k úvaze o rozpínavosti Evropského soudního dvora.
Budiž, cena Ius et Societas je teprve v druhém ročníku. Ale s hledáním, jaké rozsudky jsou společensky významné, mají právníci zjevně potíž. Na Karlovarských právnických dnech se udílí Pocta judikátu: za rok 2006 ji dostalo třístránkové, nijak senzační usneseníčko Ústavního soudu. Letos mladí právníci demonstrativně nominovali rozsudek v případu „justiční mafie“ od Vojtěcha Cepla mladšího; porota složená ze staré generace alibisticky nevybrala nikoho.
Kdyby měla cena V. C. vzniknout, mohla by se řídit profesorovým heslem „moc píšete a málo čtete“. Třeba by to mohla být cena za něco tak nevděčného, jako jsou překlady právních textů. Bylo by to stylové.
***
Tuto středu, jak jste si zajisté nevšimli, se podruhé udílela cena Ius Et Societas. V novinách o tom nebyla ani čárka. Není divu.
O autorovi| TOMÁŠ NĚMEČEK, redaktor Orientace
