S Arnoštem jsem už šedesát let. Jaký to byl život? Abych pravdu řekla, tak hrozný (směje se). To, co Arnošt vydělal, dal buď své matce, nebo to utratil. Věčně jsme neměli peníze, a přitom jsme měli malé děti. Já jsem říkala, Arnošte, děti potřebují botičky, ale on na takové věci nemyslel. Občas jsme neměli ani padesát haléřů na tramvaj. Pro Arnošta žádný problém – naskočil na jedoucí tramvaj, a když se přiblížil průvodčí, tak zase vyskočil. Tehdy to ještě šlo, protože tramvaje neměly dveře.
Můj muž se mi zpočátku vůbec nelíbil. Arnošta jsem poprvé spatřila 2. září 1945 v Praze na Wilsonově nádraží a abych pravdu řekla, moc hezký mi nepřipadal. Říkala jsem sestře: teda jestli všichni kluci v Praze vypadají jako on, tak prvním vlakem prchám pryč.
Osud nás dal dohromady. Arnošt mě nakonec upoutal svojí inteligencí a optimistickým pohledem na svět. Dokázal hodiny vyprávět anekdoty a přitom měl za sebou koncentrák v Osvětimi. A já vám řeknu, že jeden den v Osvětimi stačil k tomu, aby se člověk oběsil.
Nejšťastnější jsem byla v roce 1949, když jsme se v Izraeli vzali. Byli jsme v zemi, kam jsme bez diskusí patřili a odkud nás konečně nikdo nevyháněl. Vůbec nám nevadilo, že nemáme byt. Spali jsme na pláži v kontejneru, v němž se stěhoval nábytek. V noci kolem nás padaly bomby, ale my jsme se nebáli. Hlavně že jsme byli spolu.
I když jsme byli chudí, rádi jsme se bavili. Chodili jsme na plesy, já ve vypůjčených šatech, ale slušelo mi to, vypadala jsem krásně. Protančili jsme celé noci.
Nejsem žárlivá. Vím, že se Arnoštovi líbí ženy, ale já jsem na něj nežárlila. Maminka mi totiž říkávala, že žárlivost je moc špatná vlastnost a že mužský si stejně udělá, co chce, ale když má ženu opravdu rád, tak se vrátí. Přesvědčila jsem se, že to je pravda. Jsme spolu už šedesát let a on se vždycky vrací.
Líbili se mi i jiní muži. A víte, co je zajímavé? Začali se mi líbit hlavně poté, co jsme se s Arnoštem vzali. Ale já jsem se tím jen tak bavila, bylo to takové povrchní, jenže Arnošt bláznil. Stačilo, že mě někdo pozdravil, a on hned jak to, že tě zdraví, odkud ho znáš? Neměl důvod k žárlení, protože jsem celý život milovala jen jeho a odpouštěla jsem mu i to, že rozhazoval peníze a občas se vracel nad ránem z večírku s botama v rukou.
Člověk si něco vysní, dělá si plány, ale nakonec všechno dopadne jinak. Život s vámi zatočí. Když jsem byla malá, chtěla jsem zpívat, tančit a hrát. S kamarádkami jsme si hrály na divadlo, měla jsem už vybrané i své umělecké jméno. Jenže v devětatřicátém moje dětství skončilo. Přišli Němci a začala válka.
Mám jen pět tříd obecné školy. Ale kde se píše tvrdé a měkké „i“ vím moc dobře. Za války Židé nesměli studovat, nesměli vůbec nic. Když mi bylo dvanáct, odvezli mě do koncentráku v Terezíně. Vzala jsem si s sebou panenku a modlitební knížku. Jiné knihy byly zakázané. Nesměli jsme číst, protože Němci chtěli, abychom zůstali hloupí. Teď už to chápu – ten, kdo nic neví, je lehce manipulovatelný a nezmůže se na odpor.
V Terezíně jsem byla se svojí starší sestrou Hanou. Vstávaly jsme ve čtyři ráno a pracovaly na poli nebo ve slídárně. Jak jsme loupaly slídu, dostával se nám prach do plic a do očí, které nám hnisaly. Byla nám pořád zima a měly jsme hlad. Dostávaly jsme jeden krajíček chleba na den, ale musely jsme ho sníst rychle, jinak by nám ho sežraly krysy.
Jak se dá přežít koncentrák? Důležité bylo, aby byl člověk zdravý a čistý, to znamenalo mýt se. Jenže když u nás Němci našli mýdlo nebo zubní pastu, zabavili nám to. Člověk, který byl zhýčkám teplem a rozmazlený dobrým životem, to nemohl vydržet. Spaly jsme se sestrou v chlívě, tam, kde byly dříve krávy. Byly tam štěnice a krysy. Ani o tom nemůžu mluvit, protože hned cítím, jak mi běhají po obličeji.
Zdají se mi sny. Rozprávím v nich se svojí maminkou, která onemocněla a zemřela ještě před transportem do Terezína. Povídám si i s tatínkem. Doufala jsem, že ho ještě uvidím. Ale to se už nikdy nestalo. Nevím ani, jak skončil a jestli má vůbec nějaký hrob.
Nikdy Němcům neodpustím. A nikdy nemůžu zapomenout.
Z rodiny mi kromě sestry a jejího muže nikdo nezbyl. Ve švagrovi, který koncentrákům unikl, protože jako šestnáctiletý utekl do Palestiny, jsem viděla tatínka, mužský vzor. Hodně jsem se na něj upnula. Švagr na mě byl velmi hodný: to, co koupil mojí sestře, koupil vždycky i mně. Nechtěli mě nechat ani chvíli samotnou. Dokonce jsem s nimi jela i na jejich svatební cestu. To je legrační, viďte? Ale měla jsem svůj pokoj, to se rozumí.
Nejlepší rozhodnutí mého života bylo odjet v roce 1948 do Izraele. Nechala jsem se v Praze vycvičit u majora Sochora a pak jsem nastoupila do izraelské armády. Proč? Nechtěla jsem, aby nás zase někdo vraždil a bil. Chtěla jsem žít ve svobodném státě, ve státě, který patří Židům. Izrael byl pro mě domov.
V Československu jsem se doma necítila. Lidi mi říkali, vy nemůžete být Češka, vždyť máte černé vlasy a oči. Jeden muž mi na ulici plivnul do obličeje a řekl, že jsme všichni smradlaví Židi a jak je možné, že nás všechny nepozabíjeli? To bylo už po válce.
Čtu Arnoštovy romány a on čte to, co napíšu já. Jednou jsem mu vyprávěla svůj sen, který jsem chtěla zpracovat v povídce, a víte, co udělal? Ten motiv hned využil ve své knize! Napsal to lépe a rychleji, než bych to svedla já. Od té doby už mu svoje nápady nevykládám. Já píšu knížky o životě. Hlavně pro vnoučata, aby porozuměly tomu, co se nám stalo. Ony se totiž pořád ptají a já nemám sílu o tom mluvit.
Rodina je pro mě všechno. Mám hodnou dceru Evičku a syna Pepíčka a sedm vnoučat. Dělají mi velkou radost: nekouří, nepijí a neberou drogy, jsou vychovány v úctě ke starým lidem a to je moc dobře. Jsem vlastně strašně spokojená.
