Léta jsme na festivalu obdivovali odvahu a styl německojazyčných produkcí. I když jde o dramaturgickou selekci, bylo by nemoudré nevidět, že letošní ročník cosi signalizuje. A bylo by také zjednodušující kárat dramaturgii, že nevybrala to správné. Ta samozřejmě může vybírat jen z toho, co se jí nabízí, a drží-li třeba roztodivná inscenace Lulu, která zmotala dohromady Berga a Wedekinda, v oboru hudebního divadla hrdý titul inscenace roku, je každá rada drahá.
K tomu, aby člověk mohl zodpovědně posoudit, co se dnes děje v německém divadle (rakouské jsme tentokrát neviděli), musel by mít k dispozici širší kolekci. Soudě z té dovezené, není vyloučeno, že dochází k určité generační výměně, vždyť jsme v Praze vesměs viděli inscenace režisérů narozených v 70., a dokonce 80. letech. Zdá se, že tato parta se teprve hledá a její poetika je nevyhraněná. Hlavně se ale zhlédla v destrukcích a dekompozicích textu, což je sice legitimní postup, ale musí se s ním opatrně, jinak nastává všem dobře známá bramboračka. Letos prostě nedošlo na vrcholně inspirující záležitosti v podobě šokující dramatiky nebo inscenací skvělých režisérů typu Marthalera, Percevala, Castorffa a dalších. A konečně finanční situace není taková, jaká byla v 90. letech, což jistě přináší další omezení. Festival je ale právě teď nutné udržet, neboť zůstává rezonanční deskou, na níž můžeme dobře zahlédnout i vlastní slepé cestičky. I českého divadla se týká generační výměna, ale spíš stylem urvi, než ti bude urváno. V každém případě jsme si mohli ověřit, že ten, který zůstal beze změny, je německý herec, výborně disponovaný, proměnlivý, schopný psychologických hloubek a také disciplinovaný.
Vrcholem festivalu byla určitě one-man show Philipa Hochmaira na téma Kafkovy Ameriky a pak inscenace výtečné hry Brita Dennise Kellyho Láska a peníze, kterou v hamburském Thalia Theater zrežíroval Stephan Kimmig. Mottem Kellyho depresivní hry o dnešních vztazích, které likvidují peníze, by také mohlo být, že život je boj. Nebo že peklo si nejlépe umíme připravit sami. Pořád je třeba být in, vše je čím dál tím nákladnější a účty se vrší. Kdo na to nemá, ať uhne z cesty. Je to jednoduchá a zároveň vražedná filozofie. Doslova, David nechá svou ženu Jess, která se pokusila o sebevraždu, cynicky zemřít, aby se zbavil dluhů.
Kimmig děj pojal jako působivě strukturovaný záznam o celé nemilé záležitosti. Monology a složitě se rozvíjející dialogy mají přesné načasování a drží formu uzavřených výstupů. Aktéři příběhu se zvolna vyjevují jako egoistické, křivé kreatury: David, Jess, její rodiče, exmanželka, přítel předvádějí šílený model současné lidské komunikace, který pohání citová prázdnota a životní priority, z nichž jde hrůza. Výmluvná je scéna – všichni se pohybují v prázdné konstrukci – otáčivé kleci, z níž vycházejí, aby se dopustili další agrese, projevili své ego. Kimmig má i smysl pro drsný černý humor a celkově je toto novodobé sociální drama až mrazivě přesvědčivé.
