BERLÍN - Vnitřní harmonie, sebevědomí a především preference. Tyto tři atributy, ne nezbytně v tomto pořadí, chybějí v současně době sociální demokracii (SPD) - straně, která v Německu už desítky let udává tón dění.
Posledního dva a půl roku platí SPD vysokou daň za přítomnost ve vládě velké koalice a hlavně za neschopnost „přivlastnit si“ alespoň část úspěchů, které vláda Angely Merkelová v německé vnitřní politice zaznamenala. Průzkum institutu Forsa pro týdeník Stern a televizi RTL před necelými dvěma týdny ukázal, že by dnes svůj hlas dalo sociální demokracii jen 20 procent Němců. Tak málo v celé dlouhé historii průzkumů Forsa SPD ještě nikdy nenaměřila.
Vberlínském Willy-Brandt-Hausu, centrále sociálních demokratů, nevědí, která část průzkumu je pro stranu horší. Zda uctivý odstup, se kterým se SPD dívá na záda stranám křesťanské unie CDU/CSU, nebo pouhých pět procent, které od sebe nově dělí sociální demokraty a postkomunistickou Die Linke, vedenou někdejším předsedou SPD Oskarem Lafontainem.
Zatímco některé volební propady SPD byly v posledních měsících jen těžko vysvětlitelné, tentokrát je interpretace víceméně jasná: sociální demokraté zaplatili za kontroverzní rozhodnutí nominovat do prezidentského klání proti Horstu Köhlerovi vlastního kandidáta. Vyslat málo známou i čitelnou Gesine Schwanovou do boje proti velmi oblíbenému prezidentovi je samo o sobě sporné. Umírněným politikům uvnitř strany a podobně laděným voličům, kteří touží po „středové“ orientaci SPD, se v tomto kontextu především nelíbí, že strana strká hlavu do chomoutu budoucí spolupráce s postkomunisty. Bez hlasů Die Linke je totiž Schwanová nevolitelná. Že „operací Schwanová“ SPD připravuje půdu pro „rudo-rudou“, případně „rudo-rudo-zelenou“ koaliční spolupráci po volbách do Spolkového sněmu v příštím roce, ale odmítají všechny špičky sociální demokracie - včetně Andrey Nahlesové, která stojí v čele levicové platformy v SPD.
Sociální demokracie ale v současnosti řeší mnohem zásadnější problém než jak patřičně odkomunikovat strategii pro volbu spolkového prezidenta. Co nevidět totiž musí rozlousknout oříšek, koho nominovat, respektive nenominovat do boje o kancléřský úřad proti zdánlivě neporazitelné Angele Merkelové. Ve hře jsou dvě jména: předseda strany Kurt Beck, který žebříčky popularity německých politiků spolehlivě uzavírá, a místopředseda strany a ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Ten se naopak s Merkelovou přetahuje o post nejoblíbenějšího politika v zemi. Obrat „koho nenominovat“ nebyl použit náhodou.
Malá radost Merkelové Jak trefně napsal server Welt Online, Beck i Steinmeier (kterému se hrubě nelíbí jak vidina spolupráce s Die Linke, tak nominace Schwanové) mají ve své pistoli „jen jednu ránu“. Kdo neuspěje v roce 2009, nemá v roce 2013 šanci svou kandidaturu zopakovat. Právě to je možná nejsilnější argument, proč svou kandidaturu populární šéf diplomacie zatím oficiálně odmítá. Přesto se množí náznaky, že ve vedení SPD už existuje supertajná úmluva o Steinmeierově nominaci. Sociální demokraté mají zdánlivě na výběr ze dvou „špatných“ řešení: buď obětovat v prakticky ztraceném volebním boji svého nejschopnějšího politika (Steinmeiera), nebo riskovat volební Waterloo nominací stranického předsedy (Becka), kterého nechce za kancléře ani většina vlastních voličů.
Může to znít paradoxně, ale z vážných potíží SPD mají v táboře CDU kancléřky Merkelové pramalou radost. Pokud totiž sociální demokraté ztratí status „Volkspartei“, tedy velké „lidové“ strany, mohla by do podobné propasti začít sklouzávat také křesťanská demokracie. Navíc by mohlo reálně hrozit rozdrobení celého stranického systému. Jak dodává deník Süddeutsche Zeitung, „SPD by mohla značně přispět k tomu, aby se potenciálně obrovská nespokojenost se sociální situací v Německu dále neradikalizovala“.
O autorovi| JIŘÍ HOŠEK, Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Německu (od dopisovatele LN v Německu)
