Akademický malíř a sochař Jaroslav Róna plakal nad Spravedlností po brněnsku. Myšleno nad sochou Spravedlnosti určenou před Nejvyšší správní soud.
Kdo sleduje dění v Brně, ví, že o sochy teď „zakopne“ v každé druhé ulici v centru. Konečně je co okukovat, nad čím dumat, hledat skryté významy nebo se jednoduše bavit. Až výstava pod širým nebem skončí, zbudou nám pouliční sochy stálé, jako je nedávno odhalený křídlatý Mozart před Redutou. A jako bude zhruba za rok socha Spravedlnosti na Moravském náměstí. Plácek je to pěkný, symbolika jasná.
Město Brno vyhlásilo soutěž na zpracování sochy Spravedlnosti, jíž se zmíněný Jaroslav Róna také zúčastnil. Jak sám říká - skončil na pěkném 29. místě z 39. Jeho Spravedlnost měla meč, váhy i zavázané oči. Tedy atributy, které Spravedlnost mívá. Jaroslavu Rónovi vyrazilo dech, že vítězné soše chybějí. Zobrazuje totiž figuru, která zvedá kvádr (tíha spravedlnosti a zápas o ni) nadlehčovaný vodou. Její autor prý nedodržel soutěžní podmínky a vůbec - soutěž byla předem prodaná. Je to přece Brno, že. To ano, ale každý mluvíme asi o nějakém jiném.
Podívejme se zblízka na hlavní argument Jaroslava Róny. Soutěžní podmínky (dodnes komukoli přístupné na internetových stránkách www.brno.cz) požadovaly závazně sochu s vodním prvkem a trochu krkolomně řečeno „uplatnění atributů souvisejících s regulativními idejemi pro uspořádání společnosti -např. kniha, zavázané oči, váhy jako symbol rovnosti, meč jako prostředek pro prosazení či vymáhání, koule, lev, měřidla, fasces apod.“ Jaroslav Róna sám sebe usvědčuje z mizerného čtení. Jinak by nepřehlédl hned dvě slova: „například“ a „a podobně“. Meč, váhy a zavázané oči Spravedlnost po brněnsku mít může, ale nemusí. Pokud tedy jinak respektovaný pražský výtvarník říká, že vítězný návrh neodpovídá zadaným podmínkám, lže sobě i jiným. Naopak soutěžním podmínkám, lépe řečeno prvnímu kritériu hodnocení dodaných prací, zcela odpovídá originalita a kreativita postavy s kvádrem. Odborná porota přímo ocenila, že se autor vyhnul zavedeným znakům a obvyklým klišé spojovaným s pojmem spravedlnost. Je tu snad něco, co spravedlnosti odporuje? Plýtvat slovy na obhajobu subjektivního hodnocení umění snad ani nemá smysl. A socha je paradoxně přesně taková, po jakých Jaroslav Róna v článku volá, má fantazii, nabízí hru, humor i absurditu.
Pokud je jediným důkazem nekalosti soutěže neúspěch výtvarníka, mohli jsme těch důkazů teď napočítat 38 a jeden slabší než druhý. Jestli se soutěže na tvorbu plastik předem prodávají v Praze, nevím. Ale v Brně tyhle „trhy“ nemáme.
Jaroslav Róna se samozřejmě nemusí bát, že by si svou hlasitou kritikou uškodil v příštích soutěžích -v Brně záleží na odvedené práci, ne na tom, kdo s kým „ka“ a „neka“. Pokud jeho budoucí návrhy dosáhnou kvalit děl předešlých, může příště vavřínový věnec ležet na jeho hlavě. Ale za Spravedlnost už to nebude.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce.
O autorovi| ROMAN ONDERKA primátor města Brna (ČSSD)
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
