Podle některých odborníků by boji se šedou ekonomikou napomohlo zrušení daní z příjmu. Jiní to odmítají a tvrdí, že rozsah šedé ekonomiky souvisí s důvěrou lidí ve schopnost státu efektivně nakládat s vybranými daněmi.
Pětačtyřicetiletý Petr vlastní dva hotely, kavárnu a restauraci a je dolarovým milionářem. Kapitál do podnikání ale nezískal z bankovního úvěru či restitucí. První milion si vydělal tak, že na sklonku socialismu obsluhoval jako číšník v jedné ze středočeských luxusních restaurací.
„Tenkrát se daly vydělat peníze, o kterých se nikomu nezdá,“ říká Petr. Samozřejmě se ale nejednalo o číšnický plat. „Bral jsem tehdy oficiálně asi 1300 korun měsíčně, stejnou částku jsem si ale bokem vydělal za jeden den.“ A nešlo o žádná tučná dýška. „Bylo třeba běžné, že si někdo objednal drahou obloženou mísu a dostal polovinu objednané gramáže. Nebo bylo na lístku flambování na nejdražším koňaku, jenže ve skutečnosti hořela levná kořalka.“
Dodnes vzpomíná, jak restauraci navštívil skladatel Karel Svoboda a poté, co snědl obložený talíř, na kterém chyběla polovina objednaných salámů a sýrů, dal číšníkům ještě 500 korun spropitné. „Čarovalo se i jinak. To ale dělal v pohostinství úplně každý, proto se za to nijak nestydím,“ tvrdí.
Koneckonců údajně prakticky všechno, co na černo vydělal, takzvaně neprojedl, ale po sametové revoluci investoval do vlastního podnikání. Dnes zaměstnává vlastní číšníky a kontroluje, jestli ho neokrádají podobně jako on dříve okrádal zákazníky i zaměstnavatele. „Tak určitě mi taky kradou. Úplně uhlídat se to nikdy nedá,“ říká.
Okrádání v obchodě či pohostinství, a tedy i vydělávání peněz nelegálním způsobem bez zdanění je přitom jen jednou součástí fenoménu, kterému se říká stínová ekonomika. Jestliže kdysi komunisté učili děti, že Lenin žil, žije a bude žít, o stínové ekonomice to platí dvojnásob. Potýkají se s ní ve větší či menší míře všechny státy světa bez ohledu na politický režim. Nikdo však nedokáže přesně spočítat rozsah. Uváděná čísla jsou odhady, které se i zásadně liší. V případě Česka se tak hovoří o 10-15 procentním podílu šedé ekonomiky na hrubém domácím produktu, ale i 20-22 procentech. Obecně platí, že čím dál na východ, tím je situace horší. A naopak jedna ze zemí, kde je situace v této oblasti nejlepší, jsou USA, kde se podíl šedé ekonomiky pohybuje jen okolo osmi procent HDP.
Zatímco typickým znakem komunistické éry bylo takzvané melouchaření nebo právě okrádání v obchodě, v podmínkách tržního hospodářství se množí krácení daní, práce na černo při souběžném pobírání sociálních dávek v nezaměstnanosti nebo vysloveně kriminální činnosti jako organizovaná prostituce či prodej drog. Nejrůznější stínové, tedy státu skryté aktivity obyvatelstva přitom mohou mít zvlášť v „těžkých“ dobách, jako je ekonomická transformace nebo současná hospodářská krize, i řadu pozitivních efektů, i když negativa obecně převažují. Problém je ale v tom, že se stát zatím velmi málo snaží stínovou ekonomiku důkladně analyzovat a popsat. Kdyby to udělal, mohla by se tato analýza stát důležitým nástrojem nejen pro boj se stínovými aktivitami, ale také třeba s dopady samotné krize.
Socialistické přerozdělování Analyzovat stínovou ekonomiku se přitom v bývalém Československu pokoušeli už komunisté. Vyplývá to z knihy ekonoma Martina Fassmanna Stínová ekonomika a práce na černo, která je v českém měřítku zcela unikátním dílem. Shrnuje totiž v oboru stovky nejrůznějších studií a průzkumů a obrací se i do historie. Autor popisuje „komunistické“ průzkumy, jejichž závěry byly ale tehdy přísně tajné. Průzkum provedený v roce 1973 Kabinetem pro výzkum veřejného mínění Výzkumného ústavu kultúry a verejné mienky Bratislava například konstatoval, že v roce 1971 bylo až 40 procent obchodů předražených. Pracovníci obchodu si tak podle průzkumu zvyšovali v průměru svou oficiální mzdu o dalších 175 procent. Podobně v hospodách. Tam se dokonce čisté měsíční mzdy kvůli nelegálním aktivitám zvyšovaly o 230 procent.
Skutečnou veřejnou diskusi ale rozpoutal až v roce 1988 Fassmannův článek „Fondy stínové ekonomiky“ v týdeníku Hospodářských novin. Autor, který dnes pracuje jako vedoucí oddělení makroekonomických analýz a prognóz Českomoravské konfederace odborových svazů, uveřejnil studii, v níž na základě dostupných průzkumů odhadl výši ročních úplatků zdravotníkům na šest až sedm miliard korun, což vyvolalo ostrou reakci tehdejšího ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce. Ministr žádal omluvu a argumentoval přitom podobně jako někteří dnešní politici.
„Tento údaj pokládám za nespravedlivý a ničím nepodložený,“ napsal Prokopec do redakce. V takovém případě by totiž podle něj měl každý zdravotník zhruba dvojnásobný nelegální příjem, než činí jeho plat. „Orgány činné v trestním řízení přitom ročně prokáží resortu zdravotnictví úplatky v celkové výši nepřesahující 10 000 korun.“ Redakce vyřešila ministrovu žádost o omluvu svérázně. Omluvila se těm zdravotníkům, kteří úplatky neberou, zároveň ale uvedla, že se nemůže omluvit těm úplatným. A ministr se už neozval.
Statistici za socialismu měli při výpočtech podílu stínové ekonomiky minimálně jednu výhodu. V době uzavřených hranic, a tedy omezeného a kontrolovaného obchodu, mohli poměrně jednoduše porovnávat objem nákupu a prodeje a vycházet z tohoto porovnání při odhadu „černých“ transakcí.
Když Výbor lidové kontroly porovnával objem materiálu použitého na výstavbu rodinných domků s legálně prodaným materiálem, dospěl až k absurdnímu závěru. Tisíce tun cementu, cihel, vápna a dalších stavebnin musely spadnout z nebe. „Z výsledku porovnání totiž vyplývalo, že v letech 1980 až 1985 byla zhruba třetina materiálu v hodnotě kolem patnácti miliard korun pořízena z takzvaných nezjistitelných zdrojů,“ píše Ladislav Zelinka, který po roce 1989 zveřejnil výsledky kdysi přísně tajné studie. Celkový rozsah melouchaření a nejrůznějších forem sousedské výpomoci pak Martin Fassmann v článku z roku 1988 odhadl na minimálně 4,8 miliardy.
Výpočet objemu stínové ekonomiky v tržním hospodářství se přitom zdá být složitější a odpovídá tomu i široký rozptyl v odhadech, které se dnes v případě Česka pohybují v rozmezí od tří až do 22 procent. Záleží na metodě. Například Kaufmannova metoda vychází z předpokladu, že při hospodářském růstu stoupá i spotřeba elektřiny. Pokud se tedy oficiální růst národního důchodu zastaví nebo zpomalí, ale růst spotřeby energií nadále roste, dá se z toho vypočítat možný nárůst stínové ekonomiky. I tato metoda má však řadu oponentů.
Pokračování na straně 20 Kdo neokrádá stát...
Dokončení ze strany 19
„Mnohem důležitější než nějaké makroekonomické odhady, které se liší případ od případu, je odhalení vazeb v rámci stínové ekonomiky,“ tvrdí Fassmann. Přesto naprostá většina odborníků odhadovala, že zejména v prvních transformačních letech 1990 až 1992 stínová ekonomika narostla razantně -extrémní odhady hovoří až o jedné pětině HDP (v dobách předrevolučních se mohl podíl pohybovat okolo čtyř procent).
„Pro mě to byla zlatá doba. Nikdo se na nic příliš neptal a nechal lidi vydělávat tak, jak to nejlíp umí,“ říká Karel Novotný, který vlastní instalatérskou firmu a s podnikáním začal krátce po revoluci. V době ekonomické transformace a všeobecného chaosu, kdy se teprve ustanovovaly nejrůznější instituce, se podle něj daly vydělat slušné peníze, aniž byli drobní podnikatelé svázaní dnešními byrokratickými předpisy. I provozní kapitál prvních českých podnikatelů často pocházel z „nezjistitelných“ zdrojů.
„Dnes si málokdo uvědomuje, kolik kapitálu přivezli do Česka gastarbeitři, kteří za hranicemi v Rakousku někde na černo míchali maltu,“ tvrdí Petr Holub z Českých Budějovic, který dnes podniká ve stavebnictví. Další peníze přidali třeba právě číšníci a obchodníci, kteří za komunismu okrádali stát i zákazníky, meloucháři nebo veksláci.
Fassmann, který je jinak tvrdým odpůrcem přílišné benevolence ke stínové ekonomice, připouští její určitá pozitiva v době transformace: „Když například v roce 1991 prudce stouply ceny, pro mnoho Čechů se skutečně staly záchranou pouliční stánky s levným zbožím pochybného původu.“ Jenže i když se ekonomická situace v Česku postupně zlepšovala, stánkaři zůstávali a pouze svůj „byznys“ přizpůsobovali měnícím se podmínkám. Ale pro legální ekonomiku se začali stávat stále větším problémem. „Proto je vždy na místě otázka, nakolik přínos určitých stínových aktivit vyváží jejich budoucí negativa,“ říká Fassmann.
Negativa stínové ekonomiky I když má stínová ekonomika podle ekonomů i svá pozitiva a někteří odborníci ji dokonce hodnotí jako „pilíř sociální stability“ v těžkých dobách, z pohledu civilizovaného státu se jedná pochopitelně o nežádoucí jev, proti kterému je třeba bojovat. A to i přesto, že značná část peněz vydělaných nelegálně končí v legální ekonomice, a je tedy zdaněna.
Podle známého rakouského profesora ekonomie Fridricha Schneidera se až dvě třetiny prostředků vzniklých ze stínových aktivit vracejí do legálního oběhu formou spotřeby. „Nejde ale zdaleka jen o daňové úniky nebo černou práci. Ve stínové ekonomice se porušuje i řada dalších pravidel od pracovněprávních předpisů a bezpečnosti práce až k ochraně životního prostředí,“ tvrdí Fassmann. Masivně rozšířené stínové aktivity v určité zemi navíc podkopávají účinné státní řízení ekonomiky a ve svém důsledku nakonec vedou i k celkovému zvyšování daní, zejména spotřebních.
Boj proti korupci, tunelování, daňovým únikům či černé práci je tak oficiálně jedním z programových cílů každého státního aparátu. Jenže je to jako s prostitucí. Nikdy ji nelze zcela vymýtit a ani tvrdá represe není zárukou úspěchu. Problém je i v tom, že k šedé ekonomice ve větší či menší míře přispívá každý obyvatel Česka. „Určitě těžko najdete někoho, kdo nezaplatil alespoň jednou práci bez papíru nebo naopak neposkytl službu, za kterou dostal černé peníze,“ říká demograf Martin Hůle ze společnosti Člověk v tísni. Češi se v tomto ohledu ale nijak zvlášť neliší od svých západních sousedů. Otázkou je pouze míra a způsob nelegální práce. Nefunguje ani metoda cukru, o kterou se vlády čas od času pokoušejí ve snaze přimět obyvatele, aby ze stínové ekonomiky dobrovolně odevzdávali alespoň část příjmů státu. Příkladem mohou být takzvané služební šeky, které zavedla loni rakouská vláda.
Každý Rakušan, který dosud na černo zaměstnával doma uklízečku či hospodyni, dostal možnost tuto nelegální sílu přihlásit a platit za ni jen minimální odvod na sociálním pojistném. Podle listu Die Presse bylo „v minulém roce odměněno formou šeku jen 2000 lidí“. Rakouský statistický úřad přitom na základě průzkumu odhaduje, že nelegální služby využívají až dva miliony rakouských domácností. „Stínová ekonomika je totiž prostředkem k udržení životního standardu,“ tvrdí Schneider. Lidé se ani v krizových letech nechtějí vzdát dosažené životní úrovně, a proto se poptávají po levnějších službách zajištěných prací na černo. V krizi se více udává I když v Česku zatím žádná podobná studie jako v Rakousku či dalších západních zemích neexistuje, většina ekonomů předpokládá, že se stínová ekonomika rozšíří i v českých poměrech. Otázkou pouze zůstává, jakých stínových aktivit se rozšíření bude týkat. Čeští odborníci třeba příliš nevěří v další rozmach práce na černo.
„Podle našich zkušeností je totiž v době krize samoregulačním prvkem proti černé práci zvýšená konkurence na pracovním trhu,“ říká ředitel českobudějovického úřadu práce Ivan Loukota. Jestliže se lidé bojí o zaměstnání, velmi pečlivě sledují, zda jejich zaměstnavatel ve snaze ušetřit nezaměstnává někoho na černo, a neváhají informovat úřady. Kdo je přistižen při nelegální práci, může dostat až desetitisícovou pokutu a přijít o podporu na půl roku. Ministerstvo práce a sociálních věcí oficiálně přesto odhaduje počet černých zaměstnanců z řad cizinců i domácích na 250 tisíc.
Také Daniel Hůle nepředpokládá další zvýšení podílu nelegální zaměstnanosti. Místo nárůstu černé práce se podle něj může zvýšit spíše objem dalších nelegálních aktivit kriminální povahy. „Dnes řada dlužníků řeší svou situaci tím, že vykazuje oficiální příjem, ze kterého platí dluh, zároveň se ale nechává zaměstnávat na černo,“ tvrdí Hůle. Možností k černé práci ale podle něj ubývá, což může paradoxně znamenat i další problém. „Mnoho lidí se určitě ještě více zadluží u nebankovních společností.“ Tyto společnosti přitom nepřímo odebírají sociální dávky od sociálně slabých. Mají totiž podmínky nastavené tak, že když se člověk zpozdí třeba jen s jednou splátkou, úroky z prodlení naskakují do závratných výšek. I po splacení vlastního dluhu se pak dlužníci stávají prakticky celoživotními otroky splátek. „I když krize skončí, lidé budou tak zatíženi těmi nekonečnými dluhy, že budou mít velký problém s uplatněním na legálním pracovním trhu,“ domnívá se Hůle. To může vyvolat další krizi a zvýšené nároky na státní rozpočet. „Pokud tedy chce stát podobným potížím zasahujícím celou ekonomiku předejít, měl by se legislativou postarat, aby se z půjčené tisícikoruny nemohl stát za rok kvůli jedné pozdě zaplacené splátce šestitisícový dluh,“ tvrdí demograf.
Podle Martina Fassmanna je ale hlavní problém zejména v tom, že se vláda těmito složitými vazbami v rámci stínové ekonomiky v době krize vůbec nijak speciálně nezabývá. Vládou navrhovaný balíček protikrizových opatření se týká především oživení ekonomiky, nikoli speciálně boje proti stínových aktivitám. „To je podle mého názoru chyba, která se může státu vymstít. Právě v tomto období by totiž měl stát stínovou ekonomiku co nejdokonaleji analyzovat, a pak si určit, které její součásti jsou pro společnost méně nebezpečné a možná i přínosné a které je naopak nutné ještě tvrději potlačovat,“ říká Fassmann. Ani ministerstvo práce a sociálních věcí se však k žádné speciální analýze nechystá. „Žádný podobný speciální materiál pro stínovou ekonomiku nepřipravujeme. O opatřeních proti krizi rozhodla vláda,“ říká Petr Sulek z tiskového odboru ministerstva.
Daně a co za ně Řada ekonomů vidí přitom lék na krizi i potlačení stínové ekonomiky v jednoduché změně daňového systému. „Ideální by bylo, kdyby stát úplně zrušil daň z příjmu a zároveň s tím více zdanil spotřebu,“ říká ekonomka Markéta Šichtařová. Toto opatření by podle ní podpořilo mezi lidmi ekonomickou aktivitu, lidé by se více snažili vydělávat. Neplatilo by totiž jako dnes, že čím větší získají příjem, tím více si z něj ukrojí stát na příjmové dani. „O to víc by stát vybíral na nepřímých daních, zejména na dani z přidané hodnoty. Zboží by sice bylo dražší, ale vyšší ekonomická aktivita by vedla k nižší míře nezaměstnanosti i potlačení stínové ekonomiky,“ říká Šichtařová.
Zároveň ale připouští, že úplné zrušení daně z příjmu není z politických důvodů reálné, proto by podle ní měla být tato daň alespoň snížena na minimum. S jejím názorem souhlasí například i člen Národní ekonomické rady vlády Pavel Kohout. „Lze uvažovat o velmi podstatném zvýšení nezdaněného základu. I za Rakouska-Uherska platil daň z příjmu jen zlomek živnostníků a rolníků, podobně jako za první republiky,“ tvrdí Kohout.
Ekonomové se však neshodují v tom, jak rychle by mohlo k rapidnímu snížení příjmových daní dojít. Podle dalšího člena NERVu Tomáše Sedláčka se musí jednat o dlouhodobější proces, který ve většině vyspělých zemí, včetně Česka, už dávno začal a stále pokračuje. „Kdyby se příjmová daň zrušila nebo omezila ze dne na den, znamenalo by to obrovský výpadek daňových příjmů,“ říká.
Markéta Šichtařová je ale přesvědčena o tom, že razantní snížení daně z příjmu a souběžný přesun daňového zatížení na nepřímé daně by byl možný prakticky okamžitě. S tím polemizuje i ministerstvo financí. „Daně se snižují, navíc část živnostníků už je dnes neplatí,“ říká Jakub Haas z tiskové odboru ministerstva. Kdyby stát podle něj daň z příjmu úplně zrušil, vystavoval by se tím nebezpečí různých spekulací a daňových úniků. Vždy je údajně lepší, když je daňové zatížení rozvrstveno do více položek. Martin Fassmann pak zpochybňuje i samotný přínos snížení daní pro potlačení stínové ekonomiky. „To je takové zavedené klišé, které se opakuje pořád dokola,“ tvrdí.
Například ve Skandinávii, pověstné vysokými daněmi a širokým přerozdělováním, není podle mnoha studií podíl stínové ekonomiky vyšší než v jihoevropských zemích s nízkými daněmi. Právě naopak. Dalším, důležitým prvkem proti stínovým aktivitám je totiž i míra důvěryhodnosti ve správné fungování státních institucí. „Jakmile se snižuje důvěra lidí ve schopnost vlády s jejich daněmi smysluplně nakládat, roste i stínová ekonomika,“ tvrdí Fassmann. Kdyby se například v Česku sečetla suma za arbitráže, které stát prohrál třeba v kauze televize Nova či společnosti Diag Human, vyšla by zřejmě částka, která by pokryla značnou část nákladů na dnešní protikrizový balíček.
Podobné „mrhání“ státními penězi, za které není nikdo oficiálně odpovědný, je pro přesvědčovací kampaň státu o nutnosti poctivého placení daní těžkou ránu. Podle Fassmanna tak pro potlačení stínových aktivit neexistuje jednoduché a okamžité řešení - musí jít o komplex opatření, která musejí vycházet z důkladné, dnes neexistující analýzy. Fassmann je ale spíše zastáncem silnější restrikce. Nesouhlasí tak s názorem ekonoma Jerzyho Kleera, který pro potlačování stínové ekonomiky vymyslel jednoduchý recept. „Je třeba se stínovou ekonomikou bojovat, ale zase ne příliš. Zdá se, že značná část osob v šedé sféře to dělá z nutnosti, a nikoliv pro potěšení.“
Odhad celkových nedeklarovaných příjmů
v ČR v letech 2000 a 2002
Nedeklarovaný Pobírá Celkový objem nedeklarovaných
příjem v rozmezí (% dospělého obyvatelstva) přijmů (mld Kč)
Rok 2000
Do 10 000 Kč 13,4
10-15 000 Kč 4,1
15-20 000 Kč 4,3
20-25 000 Kč 2,1
Více než 25 000 Kč 14,4
Celkem 38,3
2002 2000 2002
26,5 6,9 13,7
2,2 3,5 1,9
0,8 5,1 1
0,8 3,2 1,2
18,3 39,4 50,4
48,6 58,1 68,2
Pramen: Martin Fassmann - Stínová ekonomika a práce na černo
Nejrůznější stínové, tedy státu skryté aktivity obyvatelstva mohou mít zvlášť v „těžkých“ dobách, jako je ekonomická transformace nebo současná hospodářská krize, i řadu pozitivních efektů, i když negativa obecně převažují Dnes si málokdo uvědomuje, kolik kapitálu přivezli do Česka gastarbeitři, kteří za hranicemi v Rakousku někde na černo míchali maltu Petr Holub podnikatel ve stavebnictví
Ideální by bylo, kdyby stát zrušil daň z příjmu a zároveň více zdanil spotřebu. Zboží by sice bylo dražší, ale vyšší ekonomická aktivita by vedla k nižší míře nezaměstnanosti i potlačení stínové ekonomiky. Markéta Šichtařová ekonomka
Určitě těžko v Česku najdete někoho, kdo nezaplatil alespoň jednou práci bez papíru nebo naopak neposkytl službu, za kterou dostal černé peníze Daniel Hůle demograf, Člověk v tísni
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeský zpravodaj LN
