Kolem Hudebního divadla v Karlíně se opět rozehrává podivná hra, na jejímž konci se může divadlo zrekonstruované za více než půl miliardy korun ocitnout v rukách soukromého podnikatele. Pochopitelně aniž by ho tento koupil.
Hudební divadlo Karlín (HDK) má smůlu, že patří k největším divadelním domům v republice, což z něj činí ideální prostor pro komerci všeho druhu od estrád až po výpravný muzikál. A tak posledních patnáct let jeho zřizovatel město Praha vymýšlí kdeco, aby jeho provoz v podobě repertoárového divadla nemusel platit – a ještě lépe, aby na něm co nejvíc vydělal. Teď si pražský radní pro kulturu Ondřej Pecha vzpomněl, že ministerstvo kultury slíbilo zpracovat studii, zda by některé kulturní podniky nemohly fungovat jinak než dosud, a Karlín je mezi nimi. O něm pak hodlá jednat s novým ministrem kultury Jiřím Besserem. Na pořad dne se tak už zase dostává otázka, komu asi tohle zlaté vejce spadne do klína.
Manévry s transformací divadel Pražský magistrát se po malérech s grantovou politikou stáhl a strategicky manévroval s transformací pražských divadel. Pod pokličkou se držely výsledky auditu, který měl být předstupněm zmíněné transformace. Když se poradní sbor primátora letos v únoru rozešel, doporučil, aby Karlín byl ponechán jako příspěvková organizace k řešení v dalším období. I přesto se magistrát postaral, že tu došlo k oddělení budovy a uměleckého provozu. Kdy to stihl, není jasné, ale v době zasedání komise o tom nepadla ani zmínka. Pro budoucnost Karlína však nejde o žádný zanedbatelný administrativní posun, ale o vykročení jasným směrem. Magistrátní skvadra zjevně vyčkávala, až jak dopadnou volby a kdo se po nich ujme vlády. Majetky, které byly a jsou ve hře, stále stojí za to – a Karlín je jedním z nich.
Teď už ale máme po volbách, karty jsou rozdané a už není problém zorientovat se. První na forhontě jistě bude ředitel HDK Egon Kulhánek, který se ke svému postu dostal bez výběrového řízení a bez příslušného vzdělání. Dobře ví, kam je třeba se přimknout v pravou chvíli; z pražské ODS, která ho na jeho post dosadila prostřednictvím krotitele povodní Igora Němce, už asi nic nekouká, a tak svou pozornost obrátil k TOP 09, jak nedávno psaly Hospodářské noviny. „Už na jaře ze všech sil nabízel pomoc v kampani konkurenci, pravděpodobnému vítězi pražských voleb TOP 09. Jiří Besser, ještě jako starosta Berouna a kandidát TOP 09, tehdy posílal do HDK zájezdy svých občanů, nyní už jako ministr kultury má jednat s radním Pechou o budoucím zaměření karlínské scény,“ píše Marie Reslová a dodává, že Egon Kulhánek kandiduje na prestižní místo kandidátky TOP 09 do komunálních voleb v Jesenici na Prazezápad, kde ho v kampani podpoří Lucie Bílá, s Karlínem spojená titulní rolí v muzikálu Carmen.
Radní Pecha, který před komunálními volbami zkouší, co to dá, si ještě hřeje polívčičku, v níž se válí už dost horký brambor jménem Státní opera. Podle Pechy by v HDK měli dělat i operetu, ale moc ji nedělají, a tak by se opereta mohla přesunout někam jinam. Samozřejmě má jasno kam – do Státní opery, aby se Karlínu uvolnily ruce jen pro muzikál. Radnímu se hodí do krámu, že v regionech často z nouze zfúzovaly operní a operetní soubory. V zásadě ale opera operetu neumí, a právě v Karlíně je spojení muzikálu a operety půlstoletím ověřené Dramaturgie – co koho napadne Egon Kulhánek je v čele Hudebního divadla Karlín sedm a půl roku; pro radu města byl tak dokonalým ředitelem, že mu odpustila i vysokoškolské vzdělání. Stejně tak je městu ukradené, že výsledek jeho dlouhého a ničím neohrozitelného ředitelování je po umělecké stránce velice problematický. Divadlo, které má ty nejlepší předpoklady pro pěstování muzikálu i operety, prokazuje horší umělecké výsledky než ryze komerční podniky. Rozdíl je pouze v tom, že je dotované z veřejných peněz. Ty by hlavně měly sloužit k tomu, aby hudebně-dramatický žánr pěstovalo koncepčně s vyhraněným směřováním. Aby bylo určitou zárukou kvality na jevišti. Aby bylo jasné, co je pro něj podstatné: zda původní domácí tvorba, či světový muzikál, zda pojede dvojkolejně i s operetou. Tak jak to dělá Hudební divadlo Brno – bez ohledu na kritický názor na konkrétní inscenace má jeho ředitel Stanislav Moša přesně takový program, který Karlínu chybí. Bohužel HDK už dávno není první scénou žánru, tou se cílevědomou profilací stalo právě Mošovo Hudební divadlo. Není nad tím třeba příliš dumat – Moša je režisér a profesionál s jasnou vizí a letitou praxí, zatímco pan Kulhánek je diletant, který se nachomýtl k muzikálu Dracula a vydělal na něm. Nabyl jakési praxe v showbyznysu, ale co to je profilovat divadlo a co je dramaturgie, netuší, což také mnohokrát předvedl, když byl na tyto „položky“ dotazován. Jak pak může zaštiťovat umělecký program, notabene v divadle placeném z veřejných prostředků, bůh suď. Jeho dramaturgem je rovněž producent Adam Novák, uměleckým šéfem pěvec Pavel Polák, což je tým po umělecké stránce mírně řečeno všelijaký. Stačí se podívat na inscenační výsledky posledních let – v podstatě se nasazuje, co koho napadne. Premiér je málo a za sedm let žádný titul neuchvátil, paradoxně výjimkou byla Čardášová princezna, v níž zazářily i někdejší hvězdy Karlína. Nepovedl se Limonádový Joe ani vyšeptalí Producenti a poslední muzikál Carmen navzdory účasti Lucie Bílé je nejlépe přikrýt pláštíkem mlčení. Je zajímavé všimnout si karlínského režijního kádru. Již ohlášený titul Jesus Christ Super Star, od něhož si vedení oprávněně slibuje, že bude kasaštykem (otázka zní, zda se stylem „na to lidi přijdou“ dá dělat dramaturgie repertoárové scény), režíruje Gabriel Barre, jenž svou nemohoucnost stvrdil už v Carmen. Mezi tvůrci Kulhánkovy éry je například Rino Brezina a Antonín Procházka. První přišel ze Švédska a s českým původem, ale brzo a na několika scénách předvedl, že české divadlo se bez něj obejde i nadále. Druhý je zkušený herec a autor komedií, které si umí dobře zrežírovat. Ovšem velký muzikálový titul na karlínském jevišti je disciplína nad jeho síly, zřejmě proto jich tu za poslední léta režíroval nejvíc.
Trnitá cesta od Pospíšila ke Kulhánkovi Karlín je předmětem spekulací bezmála patnáct let, první polistopadovou ránu dostal od nového ředitele Zdeňka Pospíšila. Režisér Husy na provázku si z exilu přinesl představu velkolepé muzikálové scény, kterou však realizoval značně chaoticky, Jeho neuvážené kroky divadlo doslova torpédovaly; zlikvidoval operetu, vyházel profesionály a začal hrát slaboduchý bulvár. Od jeho tragického odchodu (spáchal v divadle sebevraždu) se datují pokusy radnice nějak se Karlína zbavit, privatizovat ho, dát do nájmu jako stagionu a podobně. V průběhu let se pak konala řada komisí, na nichž se kauza Karlín řešila. Další ředitel Ladislav Županič nakonec HDK stabilizoval, takže bylo rozhodnuto neničit to, co se postavilo na nohy, ale po povodních v roce 2002 i jemu začala hořet půda pod nohama. Znovu vyvstala otázka, jak se zbavit ekonomicky náročného Karlína. I bez povodní měl jít do generální opravy, ovšem její rozpočet se po velké vodě dramaticky zvýšil a oprava se pak dlouho odsouvala. Nakonec radnici došlo, že by jí přesun divadla do soukromých rukou či jeho další chátrání v té chvíli neprošly, a tak odvolala Županiče a opravu, jež stála přes 600 milionů, realizoval ODS dosazený ředitel Kulhánek. Ten od té doby divadlo vede způsobem, který nahrává řešení, aby se město od Karlína definitivně odstřihlo a nechalo jej zprivatizovat.
Už nyní je tedy v Karlíně správa budovy oddělena od uměleckého provozu, a jak radní Pecha řekl koncem července ČTK, správu budovy zajišťuje soukromá firma a město dotuje pouze soubor. Bylo by zajímavé vědět, jak se všechno událo a proč v takové tichosti. Do budoucna je nejpravděpodobnější hypotézou ta, že se ještě zprivatizuje umělecký provoz, vždyť už teď se veřejné peníze šikovně proplétají se soukromým byznysem. Ten, kdo zprivatizuje „druhou půlku" (indicie jsou výmluvné), bude mít podmínky, které v Praze nikdo nemá. Bez výběrového řízení a s pěknou dotací. Z Karlína zmizí opereta, tu s pár zpěváky pop music a bez živého orchestru dělat nelze, a dveře pro masovou zábavu a velké výdělky se otevřou dokořán. Že tím vezme zasvé v hlavním městě ideální scéna pro kontinuální pěstování určitého typu hudebně-dramatického žánru v repertoárové podobě, zřizovateli na srdci neleží, protože ani neví, co to obnáší. A to ani nemluvě o zničené tradici divadla. Ani o tom, že taková scéna v modelu repertoárového divadla úspěšně funguje nejenom v Brně, ale i ve Vídni.
