PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik
SE PTÁ
PAVLA KOHOUTA ekonoma
Milý Kohoutku, těší mě moc, že jsem se s Tebou i ve své laičnosti shodl: kuponová privatizace výborně začala, a špatně skončila. Za ten počátek buď vychválen Václav Klaus. Ale kdo byl onen ovčák, který zapomněl na hlídacího psa proti finančním vlkům, takže sežrali s naší námořní flotilou i mých pár akcií grandhotelu Pupp; či jsou snad ještě právně k dohledání?
A z nových slov, jimiž tak bravurně žongluješ, mě nadmíru zaujal ,dluhopis‘.
Proč Ti bližší je nežli akcie?
Tvůj vědění chtivý Kohout.
Není těžké nahlédnout, kdo byl ten ovčák: tím je vždy a všude stát. Dvacáté století bylo érou obrovského růstu moci státu. Stát je dnes nesrovnatelně silnější než před sto lety. Vybírá mnohem více daní. Vydává nesrovnatelně více peněz. Zákony a předpisy regulují každý detail našeho života. Moc současného státu je nesrovnatelná s čímkoli, co existovalo v předchozích staletích lidských dějin. Ruku v ruce s mocí by měla kráčet odpovědnost. Není tomu tak vždy. Stát má vždy větší tendenci moc koncentrovat než se jí vzdávat. Stejně tak má vždy tendenci svalovat odpovědnost na občany, kteří platí daně. Zákonodárci jsou za své omyly právně nepostižitelní. Nemá cenu nad tím hořekovat: tak to je a tak to musí být. Nikdo nechce politické procesy. Severní Korea nedávno popravila ministra, který byl zodpovědný za špatné provedení měnové reformy. Když odhlédneme od faktu, že měnová reforma je vlastně oficiální krádež, z této zprávy jde hrůza. Takto regulovat regulátory nelze.
Rozumné státy se během historie poučily, že ve vlastním zájmu se vyplatí nekumulovat příliš mnoho moci. Historii znáš lépe než já, zažil jsi ji. Nejprve nadšení a velká sebedůvěra – a pak deziluze, když se ukázalo, že státní plánování není ono a tak dále.
Není to jen komunistická zkušenost. Britští labouristé původně chtěli znárodňovat průmysl a také to dělali. Když se ukázalo, že tím vlastně zničili britský automobilový průmysl (a nejen automobilový), od této myšlenky ustoupili. Přesto až v roce 1995 labouristé odstranili ze svých stanov společné vlastnictví výrobních prostředků jako konečný politický cíl. Ukázalo se totiž, že je výhodnější vybírat daně z prosperujících soukromých podniků než dotovat ztrátové státní podniky. Této řeči peněz rozumí velmi dobře i moderní levice. Ukázalo se, že není rozumné, aby stát reguloval ceny. Nedávno jsem z televize slyšel větu: „Volný trh je metlou na šmelináře.“ Byl to výrok nějakého liberálního ekonoma? Ale kdepak! Věta zazněla ve filmovém týdeníku z roku 1949, kdy se postupně uvolňoval lístkový systém. U nás byl zrušen v roce 1953, kdy praktické zrušení dosavadních peněz odstranilo inflační tlaky. Nicméně v socialistickém hospodářství nebyl trh nikdy docela volný. Moudré hlavy kdesi na úřadě rozhodovaly, co má stát kolik korun. Výsledkem byl obvykle nedostatek, anebo naopak regály plné neprodejných ležáků. Na Západě existovala významná myšlenková škola „socialistické kalkulace“ spojená se jmény jako Abba Lerner nebo Oskar Lange. Socialističtí kalkulanti se snažili vytvořit systém řízení cen a produkce v rámci tržního hospodářství. Poválečná doba byla optimistická ohledně možností lidského intelektu, a tak se věřilo, že v budoucnosti bude o všem podstatném rozhodovat centrální počítač. Jestli znáš knihu Já, robot od Isaaka Asimova, určitě si vybavíš poslední kapitolu. Centrální mozek lidstva hladce řídí všechny ekonomické procesy, takže plná zaměstnanost i hladký růst jsou zajištěny. A když se skupina konzervativních zpátečníků pokusí systém narušit, počítač se vypořádá i s nimi.
Tato sci-fise nikdy nerealizovala, i když Chile za vlády Salvadora Allendeho skutečně připravovalo velín pro řízení ekonomiky s použitím počítačů IBM a Burroughs. Systém se jmenoval Cybersyn. Nikdy se nedozvíme výsledky, jaké by tento experiment měl – ale dnešní, mnohem silnější počítače nestačí na mnohem skromnější úlohy.
Z celé socialistické kalkulace zbyl dnes jediný relikt: systém obchodování emisními povolenkami. Role vlády v ekonomice se přesunula ze státního podnikání a cenové regulace k regulaci pravidel. Rozhodčí přestal kopat do míče a začal pískat, což hře rozhodně pomohlo. Tento systém se osvědčil snad až příliš dobře: člověk má někdy pocit, že na hřišti moderní ekonomiky běhá víc rozhodčích než hráčů.
Kdyby například dnešní úroveň regulace farmaceutického průmyslu vládla ve 30. letech, dodnes bychom možná neměli penicilin. Vynálezci klinicky použitelného penicilinu Howard Florey a Ernst Chain jej totiž poprvé vyzkoušeli na pacientce v terminálním stadiu rakoviny – jen proto, aby se přesvědčili, že není toxický. Za to by dnes pravděpodobně šli do vězení. Podruhé jej vyzkoušeli na anglickém policistovi s otravou krve. Ten také zemřel (i když jen proto, že pokusně vyrobený penicilin došel). Šli by znova do vězení. Kdoví, možná už mohl být na světě lék na rakovinu, kdyby regulátoři nedbali příliš o dobro lidstva.
Určitá kázeň a disciplína musí být, ať jde o trh s čímkoli, od rohlíků až po mimoburzovně obchodované deriváty. Vše má ale své meze a platí, že čeho je moc, toho je příliš. Platí to i pro dobře míněnou regulaci.
