Byl to Frank Sinatra, koho jako prvního vítaly ječící fanynky, kdykoliv se ukázal na pódiu nebo zazpíval jedinou notu. Jenže to byl podfuk.
Podle pověstí dostaly první oddané pubertální fanynky za hysterický jekot zaplaceno. Ukázalo se, že to byla investice Sinatrova manažera – hrstka holek, ječících za pár dolarů, se brzy změnila v tisíce, které vřískaly zadarmo.
Puberťačky ječely kvůli Frankovi, ale ne kvůli Bingovi; ječely kvůli Elvisovi, ale ne kvůli Deanovi, vřískaly kvůli Jamesi Deanovi, ale ne kvůli Rocku Hudsonovi; ale ze všech idolů, které kdy mládež měla, nejdéle a nejhlasitěji vřeštěly kvůli Beatles.
Začaly ječet v roce 1962 a nepřestaly osm let, ať už na koncertech, na letišti, při ceremoniích i při promítání. Vřískaly, ještě než kapela vyšla na pódium, vřískaly během celého vystoupení a ještě dlouho potom, co kapela dávno opustila jeviště, nasedla do auta a byla na cestě domů. V nedospělé, zato náruživé erupci zaníceného zbožňování dávaly dívky (a s nimi nemálo chlapců) svým emocím zcela volný průchod.
Beatlemanie Současný pozorovatel tohoto fenoménu, odborník na konzumní kapitalismus Vance Packard nabízí zajímavou, byť poněkud konvenční analýzu: „Je to podvědomá potřeba, kterou Beatles obratně naplnili, když jednoduše nabídli adolescentním dívkám únik z reality. Když Beatles začali hrát, mladí lidé v setmělém hledišti mohli nechat padnout všechny zábrany a oddat se zcela primitivním emocím. Mohli utéct před racionalitou a individualitou. Zavládla davová psychóza, takže byli na chvíli osvobozeni od všech civilizačních omezení.
Beatles nabízeli osvobození od reality obzvlášť obratným způsobem. Jejich uvolněnost, sebedůvěra, divoké vystupování, halekání a hopsání, jejich elektrický rock pulzující ve tmě, to všechno nutilo mladé dívky skákat a ječet. Ty snáz ovlivnitelné začaly omdlévat nebo propadat záchvatům hysterie. (Jedním z důvodů, proč ruští totalitní vůdci tak pronásledovali rock’n’roll a jazz, bylo to, že tyto hudební styly poskytují lidem únik od kontrolovaného chování.)“
Vypráví se dojemná historka, že na jednom koncertě Beatles nechal plachý a uzavřený Brian Epstein na chvíli spadnout svou masku, šel do sálu, a když si myslel, že se nikdo nedívá, začal ječet společně s děvčaty. To nemělo co dělat s jeho zženštilostí ani homosexualitou, ale pouze s tím, že byl skrz naskrz fanouškem Beatles. I když někteří tvrdí, že se o populární muziku nijak zvlášť nezajímal, byl jejich fanouškem od prvního okamžiku. Prostě se odvázal; chtěl cítit to, co cítí na koncertech všechny ty dívky – touhu položit se na oltář Beatles a poddat se čiré a nefalšované radosti, kterou kapela tak očividně snadno kolem sebe šířila.
„Všechna ta obrovská shromáždění fanoušků byla nesmírně nadšená a vzrušená,“ prohlásil Epstein ve své autobiografii A Cellarful Of Noise, která vyšla v nakladatelství Souvenir Press. „Nedovedu si představit vřelejší zážitek, než být součástí ohromného publika na koncertě Beatles. Davy fanoušků Beatles křičící v nábožné extázi až do ochraptění.“
Andrew Loog Oldham ve své knize Stoned vypráví o jedné ze svých prvních návštěv koncertu Beatles: „Stál jsem vzadu u boxů vedle Briana Epsteina, jehož trochu znepokojovalo vlažné přijetí jeho chlapců ,tam dole na jihu‘. Tu noc se ale ve vzduchu vznášel hmatatelný pocit masový hysterie, a jakmile Beatles nakráčeli na pódium, přerostlo očekávání do šílenství, které žilo svým vlastním životem. Děcka vytloukla v zákulisí všechna okna. Rozpoutalo se pandemonium. Beatles na pódiu nebylo kvůli křiku ani slyšet, a ten křik, to byl křik celýho světa. Mohli jste něco slyšet, aniž byste to viděli, a to byl zážitek, kterej dalece přesahoval všechno, co jste dosud poznali. Nemuseli jste myslet, stačilo se stát součástí davu. Emočně mě to zasáhlo jako úder do srdce. Publikum toho večera vyjadřovalo něco víc než jen potlačovanou adolescentní sexualitu. Ten hluk, co dělali, to byl zvuk budoucnosti. I když jsem ho neviděl, slyšel jsem, jak celej svět křičí. Síla Beatles změnila lidi po celým světě psychicky i fyzicky. Nebylo to vidět – jen slyšet a cítit. Podíval jsem se na Briana, a stejně jako já, i on měl v krku knedlík a v očích slzy.“
Popový prorok se tady zaměřuje na samotnou esenci Beatles – i když nikdo, dokonce ani oni, nedokázal změnit svět pomocí několika chytře napsaných písniček. Ale Beatles rozhodně pomohli změnu světa odstartovat.
Se zbožštěním přichází víra, s vírou přichází moc a moc přináší peníze. Brian Epstein byl spíše nápadným studentem několika škol. Učení ho nudilo, a proto si monotónní hodiny pod lavicí zpestřoval kreslením tančících děvčat. V deseti letech ho vyhodili z Liverpool College z důvodu „nepozornosti a nedostatečné úrovně“; v šestnácti letech rovnou sám o vyloučení ze školy požádal.
Měl jedinou ambici: „To jediné, co jsem chtěl, bylo dělat módního návrháře,“ řekl, ale to nemělo být jeho osudem. Rodiče se rozhodli, že pro mladého Briana bude lepší zapojit se do prosperujícího obchodu s nábytkem než do nejistého módního průmyslu.
Společnost Epstein a syn založil Brianův otec Harry a Brianův dědeček Isaac. Firma prodávala nábytek a hudební nástroje a říká se, že mladý Paul McCartney si svoje první melodie přehrával na piáno od Epsteinů.
To, co vypadalo jako životní úděl – život „usedlého a apatického prodejce nábytku“ – přetrhla vojenská služba. Cesty Briana a armády Jejího Veličenstva však rozdělil „incident“, a tak pobyt na vojně, který měl trvat dva roky, skončil dřív, než byl první rok u konce.
Brian není příliš sdílný ohledně skutečné podstaty onoho tajemného „incidentu“. Ve své autobiografii však popisuje, jak zosnoval plány, díky nimž z ponuré základny v Aldershotu unikl do jasných světel londýnského Regent’s Parku, a jak po večerech navštěvoval zdejší hospody, divadla a kluby. „Opušťáky jsem si užíval ve West Endu, protože jsem měl v Londýně spoustu známostí,“ řekl.
Pokračování na straně II
Kdo „řídil“ slavné?
Dokončení ze strany I
„Toho večera jsem musel jet v náklaďáku zpátky do kasáren. Auto pomalu projíždělo přes závory před ubikacemi. Napochodoval jsem do kasáren – dosti sebevědomě, obávám se – v buřince, obleku s jemným proužkem a deštníkem přes ruku.“
Tento sice troufalý, ale vcelku triviální čin vedl k obvinění, že se vždy dobře oblečený Epstein vydával za důstojníka. Byl vyšetřen psychiatrem, který ho poslal za řadou dalších „specialistů“, a ti poněkud záhadně doporučili, aby byl propuštěn z armády ze „zdravotních důvodů“. To může vypadat jako přehnaná reakce ze strany armády na trochu toho nóbl oblečení, ale i jiné zdroje o událostech toho večera uvádějí, že se možná vydával za důstojníka a že to pravděpodobně dělal i během obtěžování na veřejných záchodcích. Vodítkem je jistě i to, že se vrátil do rodinného byznysu a velice brzy odhalil svou homosexualitu před svými rodiči a bratrem Clivem. Otec a Clive byli podle všeho v šoku, ale pragmatičtější matka Queenie měla pochopení. Nejen že v Británii padesátých let bylo troufalé něco takového udělat, ale ani to nesedí k navenek rezervovanému a seriózně vystupujícímu Brianovi.
Přijatelným vysvětlením jeho odvážného přiznání by mohlo být to, že nechtěl, aby jeho sklony drsným způsobem odhalila armáda. Brian podle všeho cítil enormní pocit viny kvůli své homosexualitě, a navíc byl velice citlivý na svůj židovský původ. Deník, jehož výňatky publikovala Debbie Gellerová v knize In My Life, potvrzuje, jaký pociťoval zmatek: „Můj život se stal sledem duševních chorob a ohavných nešťastných událostí, což působilo mnoho zármutku mé rodině. Celou dobu na mě doléhalo osamění. Nedokázal jsem se soustředit na svou práci a nebyl jsem schopen se smířit s rodinou. Zkoušel jsem psychoanalýzu, ale při objednávání u psychiatra jsem se hrozně styděl za to, že po každé návštěvě (dvakrát nebo třikrát týdně) jsem musel jít za svým otcem a poprosit ho o tři guineje, abych mohl zaplatit. To nemohlo dlouho vydržet.“
Epstein, i přes opovržení sebou samým a vnější pohrdání homosexualitou, si nemohl pomoci, ale neodolatelně ho to táhlo k městským divadelním souborům – elegantním hercům, návrhářům a scenáristům. Ti, jak doufal, mu mohli poskytnout potřebné vzrušení, které mu chybělo v obchodě s nábytkem a které mohlo být lékem proti jednotvárnosti Liverpoolu v časech před Beatles. Vstoupil do homosexuálního polosvěta.
Když později vyjádřil svou touhu hrát divadlo a složil kvůli tomu zkoušky na Královské akademii dramatických umění, rodina mu opět dovolila opustit obchod a vyrazit do Londýna, kam ho srdce táhlo.
Učil se hry, ale znalost dialogů ve scénáři nestačí. V divadle jde o „jazyk“ těla ve stejné míře jako o slova role. Ale i když prosil své kolegy o lekce herectví, nešťastný Brian se prostě nedokázal uvolnit. Byl strnulý, afektovaný, dřevěný. Ani jeho mysl se nedokázala plně soustředit na vyšší stupeň umění.
Ve velkém městě bylo tolik rozptýlení: koncerty, večírky a restaurace. Došlo i na sexuální zkušenosti s muži i ženami, ale nakonec se stalo něco, co mu tohle všechno znechutilo. Rozhodl se, že po tom všem už nechce mít s herectvím a herci nic společného a raději se vrátil do Liverpoolu. „Ten narcisismus mě děsil,“ pravil dandy.
Začátkem roku 1957 využíval Brian dobrodiní veřejných toalet na stanici Swiss Cottage. Spatřil, jak na něj hledí mladý muž, a došel k přesvědčení, že dotyčný mladík je gay. Jak už se to dělává, chvíli se procházel kolem, vrhal na mladíka pohledy a nakonec ho přímo oslovil. K mladíkovi se posléze přidal druhý. Brian byl vyvedený z míry a vzrušený, ale vzápětí byl zatčen policistou v civilu a následujícího rána stál před policejním soudcem a byl obviněn z „vytrvalého obtěžování s nemravnými úmysly“. Přiznal vinu, aby se vyhnul zveřejnění výslechu.
„Z mého života jsou trosky, samotná má existence vrhá hanbu na mou milující rodinu a pár přátel a způsobuje jim hluboký zármutek,“ naříkal ve svém deníku. Přesto nedokázal odolat svodům setkávání a nebezpečným známostem, které často vedly k násilí, vydírání, zatčení a další ostudě.
Na toaletě v Derby ho napadl a zmlátil muž, oblečený jako zedník. „Zedník“ sebral Brianovi náprsní tašku, peníze a hodinky a potom se ho pokoušel vydírat. Epstein byl nucen přiznat se na policii, takže zlosyn byl nakonec zatčen při policejním zátahu. Ale i potom zůstalo Brianovo tajemství v bezpečí, protože během následujícího soudního stání se o Epsteinovi – který cítil stud, ale i úlevu – hovořilo pouze jako o „panu X“. Brian žil nicméně celá léta ve strachu, že si ho zloděj po propuštění z vězení najde. Měl štěstí. Přestože wolfendeská zpráva, vydaná v roce 1957, doporučovala, aby homosexuální chování v soukromí provozované se souhlasem dospělých osob starších jedenadvaceti let nebylo trestné, homosexualita na veřejném místě byla stále důvodem k uvěznění.
