Kniha Yasminy Reza o prezidentu Sarkozym se stala v posledních měsících ve Francii jedním z největších bestselerů.
Minulý měsíc nebyl pro francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho vůbec jednoduchý. Na vlnu optimismu, která doprovázela jeho zvolení letos v květnu, mohl asi jen vzpomínat. Zřejmě nejpřekvapivější zprávou pro všechny byl Sarkozyho rozvod s druhou manželkou Cecilií. Podle médií to byla sama Cecilia, která o něj zažádala - a to už v dubnu, tedy měsíc předtím, než manžela zvolili prezidentem.
Ve stejný den, kdy byl rozvod oznámen veřejnosti (17. října), musel Sarkozy čelit prvnímu vážnému problému ve svém úřadu. Zaměstnanci veřejné dopravy vyhlásili masivní stávku na protest proti změnám v důchodovém systému. A v těchto dnech stávkují znovu posíleni o další zaměstnance veřejného sektoru. Navíc se uvnitř Sarkozyho strany UMP objevila opozice vůči nekooperativnímu stylu vládnutí jeho kabinetu. I Sarkozyho popularita, která byla na začátku jeho funkčního období v nadoblačných výškách, se začala snižovat.
Reza píše fikci
Sarkozyho mediální sebevědomí bylo patrně jedním z důvodů, proč dovolil světoznámé spisovatelce Yasmině Reza, aby ho po celý rok během kampaně doprovázela a napsala o něm a o francouzské politice - popisované v nejdramatičtějších chvílích souboje o prezidentský úřad - knihu. Konfrontace sebevědomého, samozvaného zachránce skomírajícího francouzského národa se sebevědomou a fotogenickou Reza byla nutně z publicistického hlediska atraktivní.
Výsledný projekt, kniha Úsvit, večer nebo noc (L'aube le soir ou la nuit) se stala senzací ještě předtím, než na konci srpna oficiálně vyšla. Její počáteční náklad byl sto tisíc výtisků, což je na trhu, kde i o půlku menší číslo představuje nesmírný úspěch, astronomické číslo. Podle vydavatelství Flammarion bylo minulý týden prodáno už 310 tisíc výtisků.
Kniha byla takovou mediální událostí, že se na ni novináři Sarkozyho ptali i při jeho prvním prezidentském rozhovoru pro celostátní televizi. „Madame Reza píše fikce. Tato kniha je fikcí,“ prohlásil. A potom dodal: „Knihu jsem nečetl. Nikdy nečtu nic z toho, co se o mně píše.“ Tato odpověď byla typicky sarkozyovská: chytrá, arogantní a zároveň nelogická. Jestliže prezident skutečně knihu nečetl, jak mohl vědět, že Reza píše „fikci“? Sarkozy si navíc protiřečil s vlastním mluvčím, který po vydání knihy uvedl: „Domnívám se, že se Yasmině Reza podařilo zachytit věrný odraz reality.“
Oba tyto názory přitom mohou být správné: Sarkozy Yasmině Reza v průběhu kampaně prozradil, že „stvořil svou vlastní postavu“. Možná měl na mysli právě toto, když řekl, že Reza píše „fikci“. Pro Reza bylo cílem tohoto projektu - jak řekla - splnění jejích „literárních ambicí“. „To, čemu se říká politický osud, mě fascinuje už dlouhou dobu,“ prohlásila pro týdeník Le Nouvel Observateur. „Nikoliv politika sama o sobě, ale politický osud.“ V jedné poznámce v knize pak Reza nazývá politický osud „výjimečným druhem vězení“.
Méně jasné je, co si od této knihy sliboval Sarkozy. Možná se mu jen líbil zájem mezinárodně uznávané umělkyně. „I když mě tou knihou zničíte, zvětšíte mě tím,“ pronesl prý ke spisovatelce při jejich prvním setkání. Paradoxně je v knize Sarkozy spíš zmenšován - a to popisy jeho postavy: „Mám dojem, že vidím malého chlapce: stojí se zkříženýma rukama a zdvořile čeká,“ píše se v knize. A o několik stránek dál, během vzpomínkového aktu v New Yorku na uctění obětí 11. září, čteme: „Skutečnému dítěti, které vedle něj během krátké ceremonie stojí... je deset let. Chlapec je skoro stejně vysoký jako Sarkozy.“
Na autorku prostě působí dvaapadesátiletý Szarkozy dětským dojmem: „Jako tolikrát... jsem udivena jeho dětskostí. Dětskost, inteligence, mužské oblečení. Kravata a oblek se k jeho věku nehodí.“ Sarkozy je prý podobný dítěti také v tom, že se chce často zalíbit a chce vědět, jestli ho mají rádi. „Byl jsem na Sommě dobrý?“ ptá se na schůzce předáků své strany na dojmy ze svého pobytu v jednom regionu. „Ty boty, co jsem měl na sobě, byly hodně hezké, ne?“
Na začátku knihy se také dozvídáme, že prezidentský kandidát rychle jí a že kulhá. Reza vlastně píše: „Všimla jsem si“, že prezidentský kandidát rychle jí a kulhá. V textu se ostatně vyskytuje francouzské osobní zájmeno já skoro stejně často jako zájmeno on. Kniha je o Yasmině Reza nejméně do té míry jako o Sarkozym.
Reza čtenářům dál prozrazuje, že je Sarkozy chronicky netrpělivý a nevydrží chvilku sedět. Na jednom místě jí říká, že se chystá s ženou a dětmi do Disneylandu. „Ne kvůli Disneymu, ten je mi ukradený. Ale abych byl s nimi, abych něco podnikal. Hrozně rád něco dělám. Líbí se mi třeba chodit nakupovat, prostě někam vyrazit.“
Dozvídáme se ale také, že Sarkozy občas podléhá záchvatům vzteku. Většinou je vyvolá to, co u druhých považuje za neschopnost. U většiny z těchto situací nesměla být Reza přítomná a dozvídá se je jen z druhé ruky. Jednou ho ale zažije na vlastní oči zuřit, když je nucen navštívit radarovou základnu v Bretani. „Ať jdou ti Bretonci do háje. Budu obklopen 10 idioty, se kterými se budu muset dívat na mapu... Poslední dny kampaně, a já budu čas trávit zíráním na mapu v nějaké místnosti. To je opravdu velkolepá politická strategie!“
Reza před zahájením práce na knize musela souhlasit s tím, že nevyužije pro své rozhovory Sarkozyho ženu Cecilii. Její jméno se tak v celé knize objevuje jen zřídka. Kniha ale zachycuje dvě scény, které se při jejím vzniku nezdály nijak důležité, ale které se ve světle posledních událostí v prezidentově soukromém životě ukazují jako velice příznačné a zároveň smutné. První moment přichází asi ve čtvrtině knihy. Sarkozy a Reza se baví o lásce: „Láska je to jediné, na čem na světě opravdu záleží,“ prohlašuje Sarkozy. „To vám nevěřím,“ odpovídá autorka. „Kdyby vám vzali váš společenský život, začal byste skomírat.“ „A kdybych přišel o svou rodinu, ještě víc,“ říká on.
Mluví Sarkozy upřímně? Podobná otázka nás při čtení knihy často napadá, myslíme na jeho zručnost v zacházení se slovy. Ale pozdější scéna, v níž nemluví, ukazuje, že se pod povrchem výřečného, tvrdého a ambiciózního politika skrývá citlivý a často osamělý člověk.
Sarkozy, Reza a tým volební kampaně se přemísťují vlakem do Avignonu. Prezidentskému kandidátovi se nelíbí množství příznivců, kteří ho přišli vyprovodit na peron s transparenty a hesly, a dostává další záchvat vzteku. „Kdo mi sem poslal ty vyřvávající pitomce?“ vykřikne. „Ničemu nerozumíte. Nemůžu mít chvilku klidu? Kdo to zorganizoval? Oh la la, můj Bože, můj Bože. To je strašné. Chci být sám.“
A pak sedí sám, odděleně od ostatních, a Reza ho pozoruje: „Pozoruji ho šikmo zezadu mezerou mezi sedadly. Vidím, jak zapíná a zase vypíná svůj mobil, ale nikdy se nepodívá za úvodní menu. Nikomu nepíše, nikomu nevolá. Na tapetě displeje se bezpočtukrát objevuje a zase zhasíná tvář (jeho mladšího syna) Louise.“
***
KNIHA TÝDNE
L’aube le soir ou la nuit
Yasmina Reza
Vydalo nakladatelství Flammarion, Paris 2007.
192 stran.
O autorovi| SIEGFRIED MORTKOWITZ, Autor je dopisovatelem anglického servisu agentury DPA v Paříži
