Pád vlády se dal očekávat. Přesto to není příliš dobrá zpráva.
Překvapivé bylo vlastně jen to, že se poslanec Raninec nakonec rozhodl vládu podpořit. Požádala ho o to jeho „domovská organizace“. A možná za tím byla i citlivá režie Vlastimila Tlustého. Rozhodnutí padlo v okamžiku, kdy při hlasování zaznělo jeho „pro návrh“. Byl vlastně jazýčkem na vahách. Jeho citový vztah k premiérovi musí být dosti vypjatý.
Něco na těch výhradách je To, co v dlouhé a místy dosti otravné rozpravě řekli představitelé obou velkých stran, se dalo očekávat. Je zjevné, že na některých podstatných Paroubkových výhradách vůči vládě a zejména Topolánkovi něco je (Kubiceho zpráva byl nestandardní zásah do předvolební kampaně; vládnutí s přeběhlíky víc než nešťastné a nakonec se premiérovi nevyplatilo; do kauzy Čunek se zapletl strašlivým způsobem). Na Topolánkově formulaci Paroubkova vztahu ke svobodě projevu je toho víc než dost. Způsob, jakým se premiér snažil na poslední chvíli čelit útokům opozice problematizací volby prezidenta, byl zmatečný a nesrozumitelný. Na rozpravě byly zajímavé dvě věci – zaprvé: hojná účast komunistických řečníků. Vypadalo to skoro jako pokus o filibustering, ale šlo zjevně jen o využití řídké možnosti zviditelnit se před televizními kamerami. A zadruhé: vystoupení „rebelů“. Zejména z toho, co říkali poslanec Hovorka a poslankyně Jakubková, nepřímo vyplývá: je dobře, že vláda padla. Pan Hovorka nejdřív drtivě zkritizoval vládu za zdravotní zákony, o nichž premiér v úvodu řekl, že je stahuje, a nakonec ho ultimativně požádal o vysvětlení dalších věcí. Čili: pěkné, krok správným směrem, ale přidat musíš, holoubku. Paní Jakubková premiéra vyzvala, aby zaprvé požádal o důvěru – a spojil to s podáním návrhu zákona o lobbingu, zadruhé odvolal nejvyšší státní zástupkyni a zatřetí zasadil se o omezení jízd kamionů. Od vlády, která je soustavně vystavena takovým ultimativním požadavkům od poslanců, již jsou sami o sobě bezvýznamní, ale vzhledem k poměru sil na nich záleží její osud, se už nedá v podstatě nic čekat.
Vláda je tedy v demisi. Jak dlouho v ní bude, závisí na prezidentovi. Může jmenovat nového premiéra hned, za čtrnáct dní, po skončení českého předsednictví. Dost bych se divil, kdyby to neměl s opozicí předjednané. Pozitivní je to, že se ODS už v hlasování úplně nesesypala (co přijde nyní, je ovšem ve hvězdách). Dokud bude vláda v demisi vládnout, má sice velmi slabý mandát, ale není závislá na Paroubkovi: to nejhorší, co ji od něho čeká, je tatáž nulová tolerance jako dosud.
A co z toho všeho vyplývá? Ambiciózní heslo „Evropě to osladíme“ se vládě podařilo naplnit poněkud komickým způsobem. Veselí nad tímhle nechtěným efektem poněkud kalí fakt, že teď nějakou ne zrovna krátkou dobu budeme mít vlády vesměs o dost horší, než byla tato.
***
Dokud bude vláda v demisi vládnout, má sice velmi slabý mandát, ale není závislá na Paroubkovi: to nejhorší, co ji od něho čeká, je tatáž nulová tolerance jako dosud
O autorovi| Bohumil Doležal, politolog
