Mistr Ryzího snu má v jeho bibliografii pořadové číslo třináct. Vystudovaný evangelický farář, malíř, restaurátor obrazů, v roce 1989 jeden ze zakladatelů kulturní revue Souvislosti, se vytrvale snaží dostat do slov zkušenost, kterou by šlo ve zkratce vyjádřit slovy: Na moři toužím po klidu přístavu, v přístavu postrádám neklid oceánu.
Jeho hrdina Jan Sochor je nepoužitelný nejen pro praktický každodenní život, ale, zesíleně v konfrontaci s úspěšným otcem-sochařem, i pro život umělecký. Nechce se mu ani do kompromisů, ani do souboje. A tak osaměle trčí ve vnitřně nejtěžší pozici. Žere ho hněv, spravedlivé rozhořčení. Výčitky k Babyloňanům pronáší s karatelsky vztyčeným prstem, pod zapálenou vrstvou nafty na hladině to ale existenciálně vře. Myslel si, že bude stačit zvládnout postavit se mimo většinové proudy a žít si spokojeně ve svém po svém. Jenže ať je okolní svět sebevíc poblázněný a očividně nemocný, odejít z něj do „pouště“ může místo tradičně očekávaného usebrání znamenat definitivní seberozpad. Ústraní může být izolace, ukrýt se v samotě může znamenat postupný odlet všech osobních andělů.
Zdá se, že důležitým tématem je pro Pavla Rejchrta kulturní outsiderství. Dokonce jako Jan Sochor v knize sám několikrát prorokuje, co se na jeho psaní nebude líbit kritikům, co mu budou vyčítat, ale že on přece jinak stejně nemůže. Tohle se stává autorům, když se začínají jako umělci z prapodstaty brát příliš proklatě. Jejich textům však zakopávání se v obranné linii proti masové kultuře škodí. Outsider nepofňukává, pravý outsider vlastně ani neví, že outsiderem je.
Mistr Ryzího snu potvrzuje Rejchrta jako mistra češtiny a její pestrosti. I jako esejistu, básníka a kazatele: „Hospody mají otevřeno, opilci bodře hulákají, parte ve vitríně se černě hemží jmény, daty pohřbů a srdceryvnými veršíky. Vše jako jindy. Osamoceni jsme v tom reji. Pouze zvláštní bytosti z nás za vzácných snění vystupují, ze skrýší srdce, kde mezitím samy spaly, ach, příliš živoucí pak i ve snovém přeludu, jenž zdál se mnohem skutečnější než naše všední bída!“
Do vypravování a fabulace se však Reichrt nutí „na sílu“. Jeho umění nespočívá v příběhu, mnohem spíš poskytuje zájemcům zápisky vnitřních rozhovorů se sebou samým. V tom se dobral skutečného ryzího mistrovství a jen stěží se v současné české literatuře najde někdo, kdo to dokáže tak přesně. Přestože jsou založením i formálními prostředky zcela jiní, životními otázkami mají k Rejchrtovi blízko Petr Pazdera Payne a Jan Balabán. Všichni tři evangelíci dnes píšou jinak, než bývá v kraji obvyklé. Jako by jim rodinné anamnézy, katechismy, osobní vzpoury a literární talenty dopomohly pojmenovat nějak přesněji, co se lidem rozkročeným mezi vírou a deziluzí honí hlavou.
***
VYŠLO ČESKY Mistr Ryzího snu Pavel Rejchrt Vydalo nakladatelství Eman, Benešov 2008. 144 strany.
