Komentáře Stanislava Balíka jsou zajímavé a zábavné. Jenže text Proč rozlišovat dobré a zlé (LN 5. 1.) reagující na slova předsedy Ústavního soudu dr. Rychetského o srovnání starého členství v KSČ s dávným křtem zněl tentokrát demagogicky.
Nevadí mi povinnost soudců zveřejňovat minulost. Nechť jsou životopisy osob veřejných věcí veřejnou. Po dvaceti letech justiční praxe však vím, jak budou osobní údaje použity - jako nástroj nebo zbraň dle vzoru: Nelíbí se ti soudní rozhodnutí? Podívej se na minulost soudce, který ho vynesl, a zkus v životopise najít důvod podjatosti. Jiný soudce možná rozhodne jinak a určitě ne hned.
Nevěříte? Vsadím se s vámi, že námitky podjatosti nebudou pokládány na počátku soudního sporu, ale až v jeho průběhu či spíš po vynesení rozsudku.
Úkolem soudu není nacházet spravedlnost, ale právo, které je někdy spravedlivé a jindy nikoli. Soudcům právo nevyčítejme - mají minimální vliv na jeho tvorbu a mnohé zákony jsou přijaty navzdory jejich hlasitému nesouhlasu. Rozhodnouli podle špatného zákona (ale podle práva!), pak jako první palebná linie „odskáčou“ každý nedostatek právní úpravy. Požadovat po soudcích, aby nesli odpovědnost za pocit spravedlnosti ve společnosti, je nesplnitelné a demagogické.
Ve skutečnosti ani veřejnost po spravedlnosti nevolá. Občan jde k soudu proto, aby vyhrál spor. „Když to chceš, není co řešit,“ je heslo dneška, popřípadě „Mám na to právo“. Nikdo se neptá: „Je můj požadavek spravedlivý?“
Opravdu chceme po právu a soudcích rozhodování, co je dobré a co zlé, co je spravedlivé a co nikoli? Kterému z rodičů se má dítě svěřit? Jaké řešení je spravedlivější? Má rodič platit dluhy za dítě a hodný doplácet na prohnaného? Koupím-li kradenou věc, proč ji mám vracet zpět původnímu majiteli? A je spravedlivé zprostit obviněného, protože není dost důkazů k jeho odsouzení? V příkladech netřeba pokračovat, neboť „dobrý“ či „zlý“ jsou pojmy morálky, nikoli práva.
Je horší komunismus, nebo náboženství?
Pan Balík hájí náboženství proti komunismu, řka, že církev nenavádí člověka, aby útočil na samou podstatu společnosti a lidství. Názor tak nepravdivý, až mě to děsí. Nechci se přít, která ideologie je horší, za kterou zůstalo více mrtvých těl a zničených duší, zkonfiskovaných majetků, válek a bezpráví. Kvůli náboženství umírají lidé dodnes a zjevně budou v bojích za různé druhy víry umírat i v budoucnosti.
Co je to spravedlnost a jak ji měřit? Je si každý jistý, jak by rozhodoval sám? Že by soudil lépe, rychleji či kvalitněji? V případech, jejichž podrobnosti dnes nezná, neboť nikdo kromě soudce nemá k dispozici celý soudní spis? Buďme vděčni dějinám za vynález práva a nepřejme si návrat zpět do dob, kdy krevní msta volala po spravedlivé odplatě.
Kdo pochybuje o tom, zda jsem při smyslech, když píšu výše uvedená slova, ať pomyslí na titulek z nedávných zpráv: „Znásilnil školačku v rodině, která se ho ujala.“ Nechť se zastaví a zamyslí: Jaký spravedlivý trest by zvolil otec oné školačky? Věřte, že žádný z trestů nabízených trestním zákoníkem by mu nepřipadal dostatečný.
Buďme rádi, že věc nemusíme soudit. A buďme vděčni soudci i právu, že rozhodnutí udělají za nás.
O autorovi| DANIELA KOVÁŘOVÁ, šéfka Justiční akademie Autorka je bývalá ministryně spravedlnosti
