Před pěti lety jsem ke kvalitě webových čtenářských fór podotkl, že jen redigovaná diskuse může být kvalitní, a internetoví vševědi kroutili hlavou. Už v tu dobu zpravodajské servery začaly s identifikací diskutérů, aby omezily „názorové“ výlevy. Dnes je to běžnou praxí, některé servery dokonce nepouštějí příspěvky dřív, než si je prohlédne redakční „moderátor“. Leckde mohou diskusi „redigovat“ i sami diskutéři, hlasováním pro kvalitu názorů ostatních.
Ani redakční dohled ale není cenzurou, jak někdy křičí třeba ti, kdo si diskusní fórum pletou s chatem a chodí si tam s ostatními říkat, co měli k obědu. Nic proti tomu, ale smyslem diskuse pod konkrétním článkem je vyjadřovat se k jeho obsahu, a pokud možno slušně.
To už dlouho umějí zařídit v internetové sekci BBC. I v její české redakci bývalo zvykem nejdřív posoudit, zda je čtenářský příspěvek právně nezávadný a relevantní, teprv pak jej zveřejnit na webu.
Nekončící diskuse o diskusích se dotkli panelisté středeční pražské konference Centra pro online média. Třeba politička Kateřina Jacques vzpomněla počátky devadesátých let, kdy v českých rozhlasech přibyla do té doby nepoznaná možnost zavolat do vysílání a projevit se. Jacques se prý tehdy klonila k názoru, že není nutné slýchat kromě rozumných názorů také irelevantní promluvy těch, kdo do rozhlasu mluvili jen proto, že se jim povedlo dovolat se.
I na to má BBC, konkrétně její rozhlas, recept - než „jde“ posluchač do éteru, mimo vysílání si s ním předtím někdo z redakce několik minut povídá. Tím poměrně spolehlivě odhadne, jak se pak volající bude chovat naživo. Osvědčená praxe, již BBC přenesla i na web, je vzorem, jak volajícím umožnit, aby se projevili, a aby to zároveň bylo přínosné pro všechny ostatní. Zmíněná konference se věnovala hlavně blogům a jejich vlivu na tradiční žurnalistiku. Přesně vystihl tuzemskou scénu Marek Švehla z Respektu: psaní na blogy je hlavně komentování informací z klasických médií.
Švehla zároveň vyslovil obavu, zda se novinář, který zároveň bloguje, svými webovými zápisky, méně formálními, než jsou jeho „oficiální“ texty, neznevěrohodňuje. Zda svou důvěryhodnost, kýženou hlavní devizu novináře, nemůže nabourat odhalením osobních preferencí, napíše-li třeba, že poslouchá, řekněme, Karla Gotta.
Ale kdo z Respektu si opravdu Gottovy písně oblibuje? Vždyť týdeník, když už Mistra zmiňuje, má pro něj často jen slova sarkasmu.
Psaním na blog žurnalista dává jen víc nahlédnout do svého přemýšlení, jež ovšem pravidelní čtenáři dobře znají už z jeho „papírových“ textů. Blog pak může být třeba „příručkou“ k lepšímu pochopení, jak novinář vidí svou úlohu, jak přemýšlí o práci své či jiných, které kritizuje. Těžko přitom čekat, že v zápiscích projeví opačné názory než ve svém předchozím psaní.
Takové zápisky na blogu tedy jistě neškodí ani novináři, tím méně diskusi o práci žurnalistů vůbec.
O autorovi| Ondřej Aust redaktor Lidových novin
