Doprava na stavbu byla zdarma. Stovky autobusů svážely na Temelín dělníky až z východního Slovenska, v Týně nad Vltavou vzniklo kvůli Temelínu celé nové sídliště, byty pro takzvané „temelíňáky“ se stavěly v Českých Budějovicích i jinde v jižních Čechách. „Na Temelín jsem šel především kvůli bytu,“ přiznává bývalý mluvčí elektrárny Milan Nebesář. Vedle běžných zaměstnanců ale na elektrárně pracovalo v jednu chvíli také 2000 vojáků základní služby.
Mnozí z tehdejších stavitelů dnes vzpomínají na stavební chaos, krádeže materiálu, prostě všechno, co v časech socialismu provázelo podobně velké stavby. Přes veškeré potíže ale na kopci u Temelína ještě v komunistických dobách vyrostly chladicí věže -samotná elektrárna pak zahájila výrobu elektřiny až v roce 2000. Po osmi letech provozu se ale v Česku v odborných i politických kruzích začíná debatovat o tom, že by se pod hrozbou budoucího nedostatku elektřiny mohl Temelín rozšířit ze současných dvou na původně plánované čtyři bloky.
Nejrůznější vládní i opoziční politici obviňují Stranu zelených a ekologické aktivisty, že se kvůli jejich odporu vůči jádru, bez něhož se údajně republika v budoucnu prostě neobejde, země vystavuje hrozbě budoucí energetické krize. Jenže se paradoxně ukazuje, že odpor ekologických aktivistů a občanských sdružení není zdaleka jedinou překážkou rozšíření Temelína. Dokonce i jaderní odborníci a technici totiž připouštějí, že jedna věc jsou halasná politická prohlášení o potřebě nového jaderného zdroje a druhá skutečné možnosti republiky elektrárnu postavit. Stavba jaderné elektrárny a vůbec každého velkého energetického projektu v demokratické zemi totiž představuje mnohem větší oříšek než před dvaceti lety. A odpor obyvatel či Zelených proti podobným stavbám je jen jednou, z celkového pohledu velmi nepatrnou součástí těchto potíží.
Nové reaktory mají problémy Když takzvaná Pačesova komise, jmenovaná vládou k nezávislému zhodnocení možností české energetiky do budoucna, nedávno konstatovala, že bez nových jaderných zdrojů se republika neobejde, vlila tím krev do žil všem zastáncům jádra. Společnost ČEZ po oznámení předběžných výsledků Pačesovy komise požádala ministerstvo životního prostředí o takzvanou studii EIA, tedy o zhodnocení toho, jak by rozšířený Temelín ovlivnil životní prostředí. Ačkoliv se totiž současná vláda se zastoupením zelených zavázala, že nebude iniciovat stavbu nových jaderných zdrojů, může o rozšíření Temelína rozhodnout příští kabinet. V takovém případě by další temelínské reaktory po ukončení všech povolovacích řízení a rozsáhlé stavbě mohly začít dodávat elektřinu na základě nejoptimističtějších odhadů někdy kolem roku 2020. Jenže zahraniční zkušenosti ukazují, že se jedná o skutečně optimistický odhad. Příkladem může být nově budovaný reaktor ve Francii, tedy evropské jaderné mocnosti číslo jedna.
„Francouzský jaderný dozor ASN našel minulý měsíc 9 problémů při výstavbě nové JE Flamanville-3, a to v zajištění kvality,“ píše se na stránkách České nukleární společnosti (ČNS). Podrobná prověrka odhalila podle stejné zprávy v březnu 2008 řadu nedostatků: mimo jiné se jednalo o vzájemně neukotvená armovací železa při betonování základové desky. Jaderný dozor proto obvinil investora, tedy státní společnost EdF, že neprovádí dostatečný dohled nad prací příslušného stavebního konsorcia a do vysvětlení a odstranění nedostatků stavbu zastavil. Takové problémy v zemi, která vyrábí 80 procent elektřiny z jádra a od druhé světové války stavěla jednu jadernou elektrárnu za druhou, zřejmě nikdo nečekal.
Také Finové se po dlouhé době rozhodli, že se bez jaderné energie neobejdou, a začali v roce 2005 stavět další blok na elektrárně Olkiluoto. A jak vypadá dosavadní průběh stavby v zemi, která je pověstná prakticky nulovou korupcí, vysokou vzdělaností a značnou technologickou úrovní? „Stavba se zatím zpožďuje o dva roky a původní rozpočet už byl překročen o polovinu,“ říká předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová. Společnost Areva, která zakázku ve Finsku získala, odhaduje podle francouzského deníku La Tribune navýšení nákladů o minimálně 1,5 miliardy eur (zhruba 35 miliard korun). Stavitelé českého Temelína, na němž se termín dostavby čtyřikrát posouval, sice mohou cítit určité zadostiučinění, pro evropskou jadernou energetiku ale nejsou potíže s novými reaktory vůbec dobrou zprávou. To potvrzuje i Dana Drábová: „Je totiž na místě otázka, zda takzvaný nový Temelín bude mít vůbec kdo kvalitně a rychle postavit. Otázkou také zůstává, zda Česko bude mít dostatek zaměstnanců na zajištění jejího provozu.“
I když dnes na světě působí na trhu dodavatelů jaderných technologií pět velkých hráčů, nadnárodních společností, základní podmínkou pro stavbu nové elektrárny je také účast domácího průmyslu. „I když se třeba na Temelíně nebo v Dukovanech mluví o ruské či sovětské technologii, naprostá většina zařízení byla vyrobena v Česku,“ říká Drábová. A právě zajištění takové technologické a odborné kapacity pro tak velký projekt v dnešní době začíná být velkým problémem nejen v České republice, ale i v ostatních demokratických státech včetně Finska a Francie. Chybí odborníci s potřebnou zkušeností a praxí, stát už navíc není schopen a ochoten pomáhat investorům tak, jako to dělal v minulosti. A jaderné zakázky svěřuje nadnárodním společnostem s představou, že si s nimi dokáží poradit samy. "Jenže se zdá, že volná ruka trhu v tomto směru až tak dokonale nefunguje. Prakticky jedinou zemí, kde se u staveb nových jaderných bloků dodržuje plánovaný rozpočet i pětiletý termín dokončení, je dnes Čína," doplňuje Drábová.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Fakt, že čínský autoritativní a centralistický režim se nemusí nikoho ptát, zda s novou elektrárnou souhlasí, a povolovací řízení jsou jen formalitou, však podle odborníků není jedinou příčinou, proč mají demokratické státy s novými jadernými zdroji větší potíže než Číňané. Když v roce 1986 otřásla světem jaderná havárie v ukrajinském Černobylu, znamenalo to pro jadernou energetiku v celé Evropě těžký úder. Většina evropských států od využívání jádra v energetice buď okamžitě odstoupila nebo vyhlásila jaderné moratorium do budoucna. „Z oboru, který neměl potřebnou perspektivu, začali mizet odborníci, firmy se začaly orientovat na jiný sortiment,“ tvrdí Drábová.
Když se po dvaceti letech útlumu začíná jaderná energetika v Evropě velmi nesměle probouzet k životu, najednou se zjišťuje, že chybí potřebná zkušenost i odborné a personální zázemí. Energetické společnosti se zkušenostmi v jaderném strojírenství mají na dlouhou dobu „vyprodáno“ zejména díky vysoké poptávce na východních trzích, o jaderné odborníky a obecně o jakékoliv kvalifikované techniky je taková nouze, že se o ně firmy a vývojová centra perou. „Stále u nás pracují i lidé, kterým je přes sedmdesát a v ústavu strávili prakticky celý život,“ potvrzuje sedmašedesátiletý Zdeněk Kříž, vedoucí vědeckého sekretariátu Ústavu jaderných výzkumů v Řeži. Ústav dokonce pod hrozbou budoucího nedostatku zaměstnanců před časem vyhlásil program „řízeného mládnutí“; uděluje mladým studentům stipendia, nabízí i startovací byty.
Česko má přitom oproti jiným státům jednu výhodu, která ovšem postupně ztrácí na významu. Temelín byl poslední spuštěnou elektrárnou v zemích EU a zkušenost s jeho stavbou, byť provázenou mnoha komplikacemi, se údajně neztrácí tak rychle jako v jiných zemích, které své poslední elektrárny spustily třeba v osmdesátých letech. „I tak je ale problém s nedostatkem kvalitních techniků a jejich generační výměnou stále palčivější,“ říká bývalý operátor Temelína Jiří Tyc, který dnes vede úsek údržby celé elektrárny. Zatímco dříve se podle něj podniky o zakázky na Temelíně přetahovaly, dnes je těžké sehnat jednu firmu, která třeba rozebere čerpadlo nebo opraví generátor. Ovšem kvalitně a rychle. „Pokud se v tomhle státě něco radikálně nezmění třeba v podpoře technického školství a vůbec v podpoře rozvoje techniky, klidně se podepíšu pod to, že nás čekají velké potíže nejen s rozšířením Temelína, ale i s dalšími energetickými projekty,“ tvrdí Tyc.
Konec budovatelského nadšení Útlum jaderné energetiky a vůbec strojírenského průmyslu však nezavinil jen Černobyl. „Když se dnes podíváte na jakýkoliv velký technický projekt v Evropě, třeba na vývoj letadel Airbus, všechny mají zpoždění a náklady výrazně překračují původní rozpočet,“ tvrdí Dana Drábová. Důvodů může být podle ní hned několik, všechny se však dají shrnout pod pojmem konec budovatelského nadšení. Čtyřicet let po druhé světové válce totiž v celé Evropě jako houby po dešti rostly mamutí stavby, ať už se jednalo o elektrárny, přehrady, dálnice či podmořské tunely. Zatímco komunisté bourali vesnice kvůli dolům a vykřikovali hesla jako „splníme závěry páté pětiletky“, na Západě probíhal v rámci poválečného budovatelského nadšení podobný proces, jen demokratickou cestou.
Entuziasmus budovatelů a víra v nekonečné možnosti techniky a vědy dělaly i v západních zemích ze stavitelů elektráren a vůbec tvůrců všech velkých projektů mediální hvězdy, o kterých se točily filmy a psaly knihy. „Pamatuji, jak jsem byl překvapen, když jsem na jedné britské jaderné elektrárně při odstávce provozu viděl nástěnky s budovatelskými hesly, velmi podobnými těm komunistickým. Chyběly jen rudé hvězdy, srp a kladivo,“ vzpomíná Zdeněk Kříž.
Jenže v 80. letech minulého století jako by budovatelské nadšení najednou rychle ochladlo. Jednak si lidé údajně začali uvědomovat hodnotu svého životní prostředí, které průmyslová činnost narušuje, jednak životní úroveň na Západě dosáhla určitého stupně, kdy s nadsázkou řečeno všichni svítí, všichni mají teplo, každý jezdí autem, voda teče z kohoutku, prostě všechno funguje. A z projektantů a techniků, kdysi mediálních hrdinů přetvářejících svět, se stali nepřátelé, kteří chtějí lidem brát čistý vzduch, klid a kvalitní život. „Prestiž technických profesí výrazně upadla - a není divu. Jak se asi můžete cítit, když na elektrárnu přijede právník rakouských aktivistů Ed Fagan s plakátem: Zabíjíte naše děti,“ říká temelínský operátor Bohdan Zronek.
Vedle ztráty prestiže však stojí za enormním nedostatkem techniků i finanční důvody. I když i čeští energetici berou nadprůměrnou mzdu, ani zdaleka nedosahují platů například v oboru finančnictví, pojišťovnictví a mnoha dalších, které se nezabývají přímo výrobou, ale pouze pracují s penězi, „vytvořenými“ někým jiným. ČEZ vytváří miliardové zisky a své vrcholné manažery platí v milionech, klasická profese energetika ale zdaleka tak dobře placená není. „Každý druhý mladý člověk samozřejmě spíš touží být právníkem, obchodníkem nebo prostě ekonomem, než aby se snažil prosadit v technické profesi, kde bude brát desetkrát méně, a přitom stráví půl života na stavbě nebo ve fabrice,“ tvrdí Jiří Tyc.
Průměrný věk zaměstnanců v energetice je tak dnes padesát let, přičemž se neustále zvyšuje. A lidé chybí nejen ve výrobě, ale i ve vývoji. Ve studii Národního vzdělávacího fondu, kterou si objednala vláda, se doslova píše: „Pokud bude pokračovat setrvalý trend v nejasné koncepci energetiky a nedostatečné podpory vzdělávání v energetice a energetickém strojírenství, může Česká republika během deseti let ztratit nejen soběstačnost v dodávkách energie, ale také pozici silného vývojáře a dodavatele investičních celků“
Společnost ČEZ proto už dnes jedná s Jihočeským krajem o otevření minimálně jedné třídy strojní průmyslovky v Českých Budějovicích se zaměřením na elektroenergetiku. Jenže ani taková snaha na poslední chvíli nemusí stačit. „Nejen ČEZ, ale všechny velké energetické firmy v Evropě se totiž v minulosti vydaly velmi špatnou cestou, když nabíraly a vzdělávaly především manažery, schopné pracovat s penězi a investicemi, ale nikoliv řídit výrobu. Tím výrazně ztrácejí to nejcennější, tedy své know how,“ říká osmdesátiletý Miroslav Kubin, ředitel Českých energetických závodů v letech 1976-1990 a člen Pačesovy komise.
Staří lidé se zkušenostmi s energetickými stavbami jsou tak na roztrhání. I když školy produkují nové absolventy, čerstvě vystudovaní technici jsou sice jazykově vybavení, chybí jim ale důležitá zkušenost z praxe. Po čtyřech desetiletích, kdy v Evropě rostla jedna mamutí energetická stavba za druhou a jedna generace techniků předávala zkušenosti druhé, se totiž kromě Temelína prakticky dvacet let nic podobného v dnešní Evropské unii nestavělo. „Pokud bychom v budoucnu teoreticky rozšiřovali Temelín, počítáme s tím, že budeme velmi intenzivně využívat i poradní sbor složený z lidí, kterým je hodně přes šedesát a podíleli se na stavbě Temelína či Dukovan,“ říká zástupce ředitele Temelína Antonín Ješátko.
Temelín na Vysočině I kdyby ale vláda teoreticky už dnes začala rozdávat byty mladým energetikům jako za komunismu, i kdyby platy v energetice byly stejné jako v bankovnictví a technickým školám se rapidně zvýšily dotace, ještě to zdaleka neznamená, že stavba rozšířeného Temelína má dopředu vyhráno. Kromě samotné elektrárny by se totiž v celé republice musela změnit řada dalších věcí. „V případě dokončení nových bloků na Temelíně by bylo nutné postavit několik zcela nových vedení velmi vysokého napětí, dlouhých až 130 kilometrů a procházejících přes pozemky patřící tisícům majitelů,“ říká ředitel České energetické a přenosové soustavy (ČEPS) Vladimír Tošovský. Vedení by podle něj muselo vést z Temelína až někam k Havlíčkovu Brodu, tedy přes půl republiky. Budou všichni hned souhlasit s tím, že na jejich zahrádce, poli nebo v lese vyroste stožár a povedou přes něj dráty? V zemi, kde 70 procent obyvatel vyjadřuje podporu dalšímu rozvoji jaderné energetiky, by to přece neměl být problém. „S výstavbou nových vedení jsou ale problémy v celé Evropě. Nikdo je nechce, všude se proti nim zvedá odpor,“ stěžuje si Tošovský. Není tak vyloučeno, že zkouška, nakolik Češi myslí svou podporu jádru vážně, dopadne podobně jako u plánované výstavby konečného úložiště jaderného odpadu. S ní totiž tvrdě nesouhlasí lidé v žádné ze šesti dosud vytypovaných lokalit.
Velmi těžkou zkouškou pro stavitele Temelína navíc bude zajištění potřebného zázemí pro zaměstnance. Od doby, co se stalo Česko demokratickou zemí, se totiž v republice žádná podobně rozsáhlá a náročná stavba jako Temelín nerealizovala. A situace na trhu práce se radikálně změnila. Jen málokdo z kopáčů či nekvalifikovaných dělníků mluví česky, o tom, že by investor Temelína rozdával natrvalo lidem byty, případně svážel dělníky ze všech koutů Česka a ve státním zájmu je přeplácel, si novodobí stavitelé mohou nechat jen zdát. „Technologie pokročila, takže nyní počítáme s maximálně třemi tisíci pracovníky,“ říká Antonín Ješátko. I tak ale bude podle něj nutné postavit minimálně 600 bytů a dvě ubytovny. Energetická společnost ale na rozdíl od minulosti hodlá o stavbě nových bytových domů jednat s developery, kteří by domy postavili s tím, že mají jisté klienty.
Přechodné řešení Ani byty k pronájmu pro dělníky a zaměstnance elektrárny však ještě nestačí k tomu, aby se elektrárna mohla začít stavět. Stejně jako všude na světě přichází se svými požadavky i samospráva. „Pokud by se měl dostavovat Temelín a do města by přišly další tisíce lidí, musí nám stát samozřejmě zajistit potřebnou infrastrukturu. Časy se změnily, lidé se chovají jinak, mají jiné potřeby, jinak se baví,“ říká starosta Týna nad Vltavou Karel Hájek. Ve městě podle něj například chybí plovárna, kluziště, stovky parkovacích míst. O podobných požadavcích bude se státem vyjednávat i vedení Jihočeského kraje. „Jestliže mají v jižních Čechách vyrůst dva nové jaderné bloky, nedovedu si představit, že by do té doby například nebyla hotová dálnice z Prahy do Budějovic,“ říká jihočeský hejtman Jan Zahradník. Stejně tak se musí podle něj investovat do oprav menších silnic, už jen kvůli havarijnímu plánování.
Ani Dana Drábová, která se k některým tvrzením o snadné a rychlé dostavbě nového jaderného zdroje staví velmi pesimisticky, přitom netvrdí, že dostavba Temelína je nereálná. „Jen se zkrátka musíme připravit na to, že nestačí, když někomu nad představou o renesanci jaderné energetiky zaplane v oku. Ta věc je mnohem složitější...“
I kdyby ale v Česku a vůbec v celé Evropě podle ní znovu nastal nový stavební boom na energetickém poli a lidé se pod hrozbou nedostatku elektřiny podobně jako v minulosti smířili s velkými stavbami ve svém okolí, neznamená „jádro“ žádné definitivní, ale pouze přechodné řešení energetické budoucnosti. „Dříve nebo později stejně lidstvo zjistí, že na jeho rostoucí potřeby je zeměkoule prostě malá, a nezbude mu tedy nic jiného než se uskromnit.“
***
Dokonce i jaderní odborníci a technici připouštějí, že jedna věc jsou halasná politická prohlášení o potřebě nového jaderného zdroje a druhá skutečné možnosti republiky elektrárnu postavit
Na jedné britské jaderné elektrárně jsem při odstávce provozu viděl nástěnky s budovatelskými hesly, velmi podobnými těm komunistickým. Chyběly jen rudé hvězdy, srp a kladivo.
Zdeněk Kříž Ústav jaderného výzkumu v Řeži
Dříve nebo později stejně lidstvo zjistí, že na jeho rostoucí potřeby je zeměkoule prostě malá, a nezbude mu tedy nic jiného než se
uskromnit
Dana Drábová předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost
Pokud se v tomhle státě něco radikálně nezmění v podpoře technického školství a vůbec v podpoře rozvoje techniky, čekají nás velké potíže nejen s rozšířením Temelína, ale i s dalšími energetickými projekty
Jiří Tyc vedoucí údržby Temelína
O autorovi| MAREK KERLES Autor je jihočeským zpravodajem LN
