Ke křtu čili oslavě vydání knihy Dagmar Šimkové Byly jsem tam taky došlo v holešovické galerii DOX.
Knihu vydala Monika Elšíková ve svém nakladatelství. Účast byla mohutná a šampaňské, které skrápělo stránky knihy, teklo proudem i do hrdel účastníků slavnosti.
Tedy – křtu. Už nějakou dobu nekřtíme jen robátka, křtem vysíláme k ostatním lidem i věci, na kterých nám záleží, všelijaká ta cédéčka, snad i ponorky a služební vozidla a též knihy, a některé z nich to opravdu potřebují. Totiž spisy, které jsou třaskavou, výbušnou směsí zasahující mysl. Knížky, byť třeba útlé, psané však bezmála krví, knížky, které bylo nutno vyrvat z útrob mozku.
A právě takto naléhavou knihou próza Dagmar Šimkové je. Navíc jsou tyhle memoáry politické vězeňkyně z 50. let čtivým dobrodružným příběhem s řadou skandálních milostných okamžiků, jsou též krvákem, meditací, cestou k Pánu Bohu, vyzývají k odvaze a buntují ke vzpouře proti diktátorům, tupcům, sadistům a ostatním politováníhodným kreaturám.
Není tedy divu, že kmotrem této knihy se stal právě Ivan Martin Jirous, též bývalý zatvrzelý trestanec a spisovatel.
Kriminálníků tam ovšem bylo víc. Dojemnou řeč o své spoluvězeňkyni, zesnulé Dagmar, pronesla nádherná stříbrovlasá babička Hana Truncová.
Dojatý Jirous odmítl knihu polít šampaňským, místo toho ji políbil a doporučil národu jako povinnou školní četbu.
Polití, tedy křtu, se tedy ujal o něco otrlejší muzikant Vladimír Merta.
Šampaňské bouchlo, syklo, a bylo to.
Kéž si tahle knížka najde cestu i k tobě, milá čtenářko či milý čtenáři!
O autorovi| JÁCHYM TOPOL redaktor LN
