Ten, kdo o filmu Miloše Formana Lid vs. Larry Flynt jen četl, snadno může žít v domnění, že vydavatel časopisu Hustler byl za publikování pornografie odsouzen. Často se traduje, že film představuje odsouzení americké diktatury úzkoprsosti. Skutečnost je taková, že Flynt původně prohrál občanskoprávní spor o publikování nikoli pornografie, ale vulgárního parodického textu o jednom známém konzervativním reverendovi. Tento rozsudek Nejvyšší soud USA v roce 1988 zrušil, a to poměrem hlasů 8:0 (tedy včetně soudců jmenovaných konzervativním prezidentem Reaganem).
Stejných argumentů, jaké tehdy ochránily pornografa, se dovolával Nejvyšší soud i včera, když se postavil za právo odporného baptistického sboru reverenda Phelpse urážet rodiny padlých vojáků na pohřbech. Znějí zjednodušeně asi takto: projev, o který jde, sice nijak nepřispívá k veřejné debatě a jeho záměrem nepochybně bylo někoho ponížit a zranit. Ale taky zmiňuje některá témata veřejného zájmu, a proto je chráněn prvním dodatkem ústavy o svobodě projevu. Kdybychom trestali tento projev, mohlo by se stát, že by byly trestány i projevy jiné, pro veřejnou diskusi důležitější.
Ambasadoři amerického práva mají ve zvyku svou absolutizaci prvního dodatku pojímat jako ideál, k jehož naplnění našli Američané odvahu, již jiné národy teprve musí sebrat. U nás nezakazujeme ani pochody neonacistů, prohlašují s patosem. Lze to ale vidět i jinak: jako důsledek přílišného soustředění na politickou dimenzi věcí, jež vede k tomu, že ochrana hypotetického politického projevu je nadřazena ochraně nepolitické osobní důstojnosti, k jejímuž poškození reálně došlo. V tomto je záhodno jít vlastní cestou a americkou (sebe) adoraci svobody projevu nepřijímat bez výhrad.
