Ještě v 80. letech nemoc představovala vážné zdravotní a především veterinární riziko. Na vrcholu „epidemie“ v roce 1984 u nás bylo zaznamenáno celkem 2232 případů nakažených zvířat. Ovšem hlavně proto, že psi se povinně očkovali už od roku 1953, nedošlo k žádnému přenosu nemoci na člověka.
Od roku 1989 se začalo provádět plošné „očkování“, či přesněji řečeno imunizace, pomocí chutné návnady s plastikovou ampulkou vakcíny uvnitř.
Počet případů začal během následujících let rychle klesat (asi o 90 procent za šest let) a od roku 2004 u nás nebyl zaznamenaný žádný. Výjimku tvoří několik případů viru velmi blízkého vzteklině u několika mála netopýrů (skutečně několika mála jedinců). Česká republika se tedy oficiálně řadí do skupiny přibližně tuctu dalších zemí, které nemoc vymítily.
V jiných částech světa ovšem není situace tak růžová. Každoročně se nemocí nakazí přes 50 tisíc lidí, odhadují zdravotnické organizace. Protože vir se přenáší téměř výhradně slinami, ve většině případů jde o kousnutí nakaženým (divokým či domácím) zvířetem. Neléčená vzteklina je prakticky jistý rozsudek smrti. Virus se dostane z rány do centrální nervové soustavy. U postiženého se během několika týdnů (až měsíců) objeví vedlejší příznaky - včetně poruch osobnosti, jako je nedostatek strachu. Smrt nastává v kómatu po ochrnutím všech svalů v těle. Zatím věda zná jediný případ člověka, který přežil rozvinutou nemoc bez očkování.
