Teď je pro nás jen korálek na šňůře známých a k logickému závěru plynoucích událostí, ale 19. prosince 1989 ta zpráva osvobozovala: Občanské fórum oficiálně kandiduje Václava Havla na prezidenta. Skončily týdny spekulací, zda tím vyvoleným bude Havel, Dubček, či Komárek.
Tehdy už mizel čas revolučních aktů. Doba běžela strašně rychle a Havel, muž, který o měsíc dříve uváděl davy na Václavském náměstí do tranzu svou přímostí, si začal osvojovat dikci reálné politiky.
„Jakou dohodu o volbě prezidenta jste uzavřel s Alexandrem Dubčekem?“ zeptal se novinář. „Neodpovímli způsobem, který vás uspokojí, pak k tomu mám vážné důvody, které snad pochopíte,“ začal svou odpověď Havel. A jestli byl překvapen tím, že ho přímo navrhl premiér Marián Čalfa? „Mohu říci jen to, že vládní prohlášení bylo v souladu se všemi dohodami uzavřenými u tzv. kulatých stolů, ze kterých tato vláda vzešla.“
Ale nekřivděme Václavu Havlovi. Nikdo před ním ani po něm v takové situaci – v roli člověka, který během měsíce „zmanažuje“ klidný přechod totality v demokracii – nebyl. A jakmile se nevyjadřoval k tomu, co bylo dohodnuto u kulatých stolů, ale sděloval svůj názor na svět kolem, byl to stále týž Havel. Týká se to postoje k politickým stranám i ke komunistům. Jeho slova na adresu KSČ bychom mohli i po dvaceti letech tesat do kamene s nadpisem KSČM:
Kdybych byl komunistou, pokusil bych se KSČ proměnit co nejrychleji v moderní politickou stranu participující jako rovnoprávný partner v pluralitním demokratickém systému, která si na sebe sama vydělává a která je především čitelná. Byl bych rád, kdyby z ní vznikl partner, se kterým lze mluvit, s nímž je možné pracovat a který nepovažuje všechny své nečleny za podlidi.
