Příslušné pasáže programu sociální demokracie působí, jako kdyby byly formulovány už před lety, v nejlepším případě loni. „V Evropské unii chceme posilovat vliv České republiky a maximálně se zapojit do rozhodovacích procesů.“ OK, to si volič přeloží jako snahu být v první evropské lize, tedy eurozóně, a program ho v tom dále ujistí. Podle ČSSD máme přijmout euro v nejvýhodnějším možném okamžiku, do kurzového režimu ERM2 vstoupit v letech 2013-2014 a euro přijmout, půjde-li to dobře, v termínu 2015-2016.
Jenže teď je květen 2010, dva dny před volbami, a vývoj přinesl jiné a konkrétnější otázky (ty hlavní shrnul na svém blogu novinář Jan Macháček): zakládaný garanční fond pro euro se nás jako nečlenů přímo netýká, ale rovněž nečlenové Polsko a Švédsko se na něm chtějí podílet. Chce-li ČSSD tuto zem „maximálně zapojit do rozhodovacích procesů“, neměli bychom se zachovat tak jako Polsko a Švédsko? Jak se Paroubkova ČSSD staví ke změně pravidel Paktu stability a růstu, k dohledu nad rozpočtovými politikami, k evropské ekonomické vládě?
To vše teď patří k nejzákladnějším bodům rozhodovacích procesů, ale z volebního programu ani přímo od Paroubka se o tom volič nedozví vůbec nic. Zato se dozví, že „spolu s našimi partnery ve světě se budeme podílet na řešení globálních problémů“, že „podpoříme větší podíl EU na zajišťování mezinárodní bezpečnosti“ a že „souhlasíme se zapojením Armády ČR do mezinárodních misí NATO a EU“. Co to konkrétně znamená pro českou účast v Afghánistánu? Nechat ji, jak je, posílit, nebo stáhnout? Nevíme.
Ocenit Beneše i české Němce Ve svém premiérském roce Paroubek prokázal silnou vazbu na Německo, což bylo užitečné. Jeho neformálně přátelský vztah s Gerhardem Schröderem nechal definitivně zapomenout na éru Miloše Zemana, kdy kancléř odmítal přijet do Prahy.
Paroubek se ukázal jako aktivní premiér. Svou představu národních zájmů hájil tím, že v předvečer Schröderovy návštěvy - a na svatodušní svátky, když probíhal tradiční Sudetoněmecký sněm -se v Praze účastnil odhalení pomníku Edvarda Beneše. Jenže o pár týdnů později napsal do Práva článek, v němž navrhl ocenit antifašisty z řad českých Němců. Ten průlomový krok měl dát jakýsi bonus německé SPD před tamními volbami.
Paroubkova fascinace „přítelem“ Schröderem byla proslulá. Když tehdy koaliční lidovci podpořili úmysl ODS ustavit vyšetřovací komisi v kauze Unipetrol, Paroubek se do nich obul: „Kdybych byl Gerhard Schröder, vyletěli by z koalice ještě dnes.“
Jenže know-how „kdybych byl Gerhard Schröder“ neváží nic v době, kdy německou solidaritu vůči Evropě chtě nechtě hájí konzervativní kancléřka Merkelová. Dnešní SPD pořádně neví, co sama se sebou, než aby - jako za Schrödera - poskytovala rady, recepty a podporu Paroubkovi. Její pozici vystihl vydavatel listu FAZ Berthold Kohler: „SPD vykřikla ,daň z finančních transakcí, nebo smrt‘ - a pak se zdržela hlasování.“ Tohle není opora.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
