Alternativou k Mubarakovi není občanská společnost, ale podíl islamistů na moci v Egyptě
Egypt se spontánní občanskou rebelií i jejím potlačováním vzbuzuje obavy. Nepotřebujeme moc fantazie, abychom si představili neblahé scénáře, především diktaturu islamistů. Je to jako se vším. Máme-li volit mezi navyklou jistotou a nejistou budoucností, často se přikláníme k jistotě, neboť ji známe. Jenže ty scénáře se většinou opírají o starší, právě nám známé, paralely. Jako bychom se připravovali na minulé války.
Hned zkraje se objevil scénář reprízy íránské revoluce z ledna 1979, kterou „unesli“ Chomejní, Revoluční gardy a zfanatizovaní studenti. Potom i egyptský scénář z roku 1952: v lednu Egypťané protestovali proti prohnilému režimu krále Farúka za cenu stovky mrtvých, a za půl roku převzala moc armáda. Že by i letos? Ty scénáře mají jedno společné. Opírají se o roli silných mužů a vytěsňují občany, rebely i dosud potlačované elity.
Přiznejme si, že o těchto složkách - o jejich tužbách, cílech i ambicích - nevíme skoro nic. Tušíme jen, že prosadí-li byť část své agendy, v Egyptě posílí pluralita, tedy i politické zastoupení islámu. Zde je největší minus všech analýz. Zkusme si to alespoň představit.
Do ulic, „ať je bordel“ Kolega Daniel Kaiser působil před lety v londýnské BBC, přičemž česká sekce sousedila s perskou. Vzpomíná, jak íránští redaktoři BBC - tedy liberálové a odpůrci teheránského režimu - byli loajální své vlasti jako takové i jejím jaderným ambicím. Když líčili své postoje k té či oné věci, začínali slovy: „Kdybych já byl Ahmadínežád...“
A tak je to teď s Egyptem. „Kdybych já byl Mubarak“ nazval svůj článek ve Wall Street Journal Bret Stephens. I on vychází z jistoty, z toho, co asi lze čekat od prezidenta vládnoucího už třicet let. Demokratičtí aktivisté? Těch pár lidí znají spíše západní žurnalisté než řadoví Egypťané, a navíc jsou placeni ze západních grantů. Demonstranti ze středních vrstev? Pro mě coby Mubaraka jsou teoreticky největší hrozbou, ale prakticky esem v rukávu. A Muslimští bratři? Ti teď spíše mlčí. Podle Stephense spojuje protestující jen vztek. A vztek není ani strategie, ani politická agenda, nýbrž jen emoce. Co vůbec znamená heslo „Pryč s Mubarakem“ pro řadového Egypťana?
Správná otázka. Jenže chceme-li si představit, co rebelové opravdu chtějí, musíme se přeorientovat z polohy „kdybych já byl Mubarakem“ do polohy „kdybych já byl rebelem“. Přitom tu nejde ani tak o mladistvé vrhače kamenů, ale o lidi stojící blíže ke středním vrstvám. Ti sice nemají věk ani kuráž na potyčky s policií, ale jejich vztek není o nic menší. Nemusí toužit po pouhém uživení rodiny, ale po nějaké jasnější perspektivě pro sebe, své blízké i společnost jako takovou.
Žádná analýza tohoto společenského pohybu není zatím k dispozici. Lze tedy říci, že užitečnější než prognózy slovutných odborníků může být v jistém smyslu kniha Fízl historika Petra Placáka. Autor, zakladatel opoziční skupiny České děti, v ní popisuje pražské demonstrace z let 1988-1989. I když se jich účastnily tisíce lidí, nebyly mezi nimi špičky disentu. Ano, už v roce 1988, kdy se o sametové revoluci ještě nikomu ani nesnilo, se našlo dost těch, kteří rebelovali proti režimu potlačujícímu perspektivu a očividně zahnívajícímu. Placákovým heslem té doby bylo dostat lidi do ulic, „ať je bordel“. A totéž vidíme v Egyptě.
Ale kdo si dnes klade otázku „kdybych já byl rebelem“? Nahlas nikdo. V březnu 1998 Ehud Barak (tehdy lídr izraelské opozice, nyní ministr obrany) v rozhovoru pro noviny řekl: „Kdybych byl Palestincem v tom správném věku, vstoupil bych do nějaké teroristické organizace.“ Rok poté vyhrál volby a stal se premiérem, ale zůstává osamělou výjimkou. Tak to zkusme pro případ Egypta a se zdejší normalizační zkušeností vzít za něj.
Nefandit, ale brát je vážně Co bych dělal, kdybych byl v Egyptě rebelem? Našinec si dokáže představit, jak by se cítil v zemi šedesát let ovládané generály. Nikdy nepovolili svobodné volby. I když Egypt měnil svou orientaci od vazby na západní Evropu k panarabskému socialismu a pak zas ke spojenectví s USA, i když byl nejprve předvojem myšlenky zničení Izraele a pak prvním arabským státem, který s ním uzavřel mír, vždy o tom rozhodovali jen silní muži v čele státu.
Kde hledat alternativu? Kde hledat sílu, která je přitom nejenom proti korupci a nepotismu, ale i pro větší reprezentativnost v politickém vedení země? Nenajdeme ji v zárodcích občanské společnosti. Při vší úctě k nim je nelze jen tak kooptovat do parlamentu jako u nás před 21 lety. Je-li v Egyptě nějaká síla, jež má za sebou kredit pronásledovaných, politickou zkušenost i organizaci, pak to jsou jen islamisté. Tím není vůbec řečeno, že máme fandit Muslimskému bratrstvu, natožpak že musí vytvořit vládu. Tím je řečeno jen jediné: Kdybych byl egyptským rebelem, pokládal bych islamisty ne za spásu, ale určitě za jednu z alternativ podílení se na moci - po vzoru Turecka a Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje. Z toho je třeba vycházet.
***
Je-li v Egyptě nějaká síla, jež má za sebou kredit pronásledovaných, politickou zkušenost i organizaci, pak to jsou jen islamisté
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
